sobota 27. února 2016

Co život dal a vzal - Betty MacDonald AUDIOKNIHA

Vydavatel: Radioservis
Interpret: Martina Hudečková, Taťjana Medvecká, Vilma Cibulková
Délka: 12:00 h

Co život dal a vzal je volným pokračováním slavného Vejce a já. Jedná se o autobiografický román obsahující tři části. Kdokoli může dělat cokoli, ve kterém se autorka za pomoci své sestry snaží najít zaměstnání. Morová rána popisující Bettyiny zážitky ze sanatoria, v němž se léčila z tuberkulózy a konečně Dusím se ve vlastní šťávě, pojednávající o období, kdy se musela starat o své dospívající dcery a zároveň se pokoušela o kariéru spisovatelky.

Hned na začátku je potřeba říci, že jsem nečetla Vejce a já, tudíž jsem vůbec nevěděla, co od knihy očekávat. Zpočátku jsem se i docela bavila, protože mě hned zaujala Bettyina sestra Mary – svérázná žena, pro kterou není nic nemožné. Naproti tomu Betty mě svou naivitou a nedůvěrou v sebe sama přiváděla téměř k šílenství. Já vím, že se jedná o autobiografii a oceňuji, že se autorka popisovala taková, jaká skutečně byla, nicméně mě prostě více baví číst o silných ženách, které si poradí za každé situace.

Postupem času mě kniha bavila stále méně a méně. Nevím, jestli je to tím, že jsem zkrátka ještě mladá a se situacemi popisovanými v knize (hledání zaměstnání, péče o děti) nemám zkušenosti, ale mě ten příběh prostě nebavil. Číst (pardon poslouchat) několik hodin o tom, že si najdu jedno zaměstnání, abych ho hned zase ztratila; o tom, že ležím v sanatoriu a není mi (světe div se) dobře; nebo o tom, co zrovna uvařím svým dospívajícím dcerám, mě zkrátka jaksi neuspokojovalo.

Musím říci, že jsem moc ráda, že jsem se rozhodla pro audio, protože jednotlivé části byly kvalitně namluvené. Asi nejvíc se mi líbila Táňa Medvecká u části Morová rána, ale i ostatní dvě interpretky podaly velmi solidní výkon. Nejprve jsem se bála, že mi bude vadit, že každou část mluví někdo jiný, ale nakonec to nebylo překážkou. Jediné, co mě malinko rušilo, bylo to, že každá četla trochu jinak jména. Například Bettyinu druhou sestru Dede vyslovovala jedna interpretka jako „Dede“ a druhá jako „Dýdý“. Nicméně to je jen drobnost, kterou ráda odpustím.

Celkově tedy musím říct, že jsem z knihy byla docela zklamaná. Čekala jsem oddechovku na vyšší úrovni, u které se pobavím, protože anotace slibovala, že Betty se na vše dívá s nadhledem a dokáže se hravě vypořádat s každou situací. Místo toho jsem dostala 12 hodin poslouchání o tom, jak si hledám práci, ležím v sanatoriu, vařím a pokouším se psát. Úsměv na mé tváři kniha vykouzlila opravdu jen párkrát. Jsem ráda, že jsem zvolila audio, protože fyzickou knihu bych asi nedočetla. Jste-li tedy ženou ve středním věku, která „už má něco za sebou“ – možná se vám kniha bude líbit, protože pro vás bude snazší se s Betty ztotožnit. Já však za sebe knihu doporučit nemůžu. Nakonec jsem jí udělila 2/5.

pondělí 22. února 2016

Temné znamení - František Šmehlík

Nakladatelství: X-media servis
Rok vydání: 2015
Počet stran: 386

Temné znamení je povídkový soubor debutujícího mladého českého autora Františka Šmehlíka. Šestice různorodých hororových povídek z moravského prostředí má jistě co nabídnout každému, kdo se rád bojí. 

Oběť: Radim Schneider je oblíbený dětský lékař – pak však v sobě objeví hrůznou úchylku.
Na úvod to jistě nebyla špatná povídka, nicméně mně by se líbilo, kdyby autor námět více rozpracoval. Možná jsem úchylná, ale povídce by podle mého prospělo, kdyby byly ty zvrácenosti ještě více popsány – myslím, že by to působilo mnohem naléhavěji a děsivěji. Celkové vyústění příběhu nebylo špatné, ale ani mě příliš nenadchlo. Autor k němu však měl důvod, který pochopíte po přečtení celé knihy J 3/5

Černý pasažér v tramvaji č. 5:  Zdeněk při nešťastné nehodě přijde o syna. Po pěti letech se v rámci své noční služby (je revizorem) musí popasovat s bytostmi z jiného světa, aby se svých traumat zbavil.
Musím se přiznat, že toto byla jediná povídka z celého souboru, která se mi vyloženě nelíbila. Nejsem si jistá, jestli to bylo námětem, zpracováním nebo prostě jen tím, že jsem to celé nepochopila, ale opravdu jsem měla problém jí dočíst. 1/5

Andyho pán: Andy je dobrácký zlatý retrívr, kterého bohužel (stejně jako jiné tvory) nemine stárnutí - s tím se těžko vyrovnává jeho mladý páníček. Po převozu retrívra do ordinace uznávaného veterináře se započne koloběh událostí sahajících daleko do minulosti…
Podle mého jedna z nejlepších povídek celého souboru. Námět je parádní a po celou dobu jsem byla napjatá, jak to vlastně celé dopadne. 4/5

Muž a všechny jeho duše: V této povídce v sobě hlavní hrdina začne vinou neúspěšného experimentu nosit duše tisíců lidí.
Tahle byla nejlepší. Sice myslím nejkratší, ale pro mě opravdu děsivá, protože věřím, že by k tomu v budoucnu mohlo klidně dojít. Také tempo téhle povídky jen umocnilo její atmosféru. Krátké, sekané věty tvořené často pouze jedním slovem se k tématu perfektně hodily. Jasně 5/5.


Temné znamení: Pátá povídka, po níž je pojmenovaný celý soubor, nás zavede do prostředí tajemných lesů, do kterých šílený spisovatel Štěpán Jiskra zasadil děj své děsuplné knihy.
Temné znamení je velmi různorodá povídka – seznámí nás s mnoha postavami a představí spoustu zajímavých míst. Rovněž atmosféra se neustále proměňuje, a proto mě to celé tak bavilo. Nebojte – povídka i přesto působí velmi kompaktně. 4/5

„Nepochlubil ses, že píšeš.“
„Nepíšu, abych se tím chlubil.“

Bonusová povídka: Dokonalá pařba: Parta zombíků v ní vyrazí na lov do místního nočního klubu…
Povídka nebyla špatná, ale mám pocit, že soubor nijak neobohatila. Rozhodně nepatří k těm, na které bych si ještě za nějaký čas vzpomněla. Myslím, že ji autor už mohl klidně vynechat…2/5

Celkově na mě soubor zapůsobil víceméně kladně. Autor má určitě dobré nápady, které (vzhledem ke svému věku) umí i slušně prodat. Bohužel jsem se ale při čtení nemohla ubránit pocitu, že už to tak trochu znám. V určitých momentech mi zkrátka přišlo, že kniha částečně čerpá z Kinga – ani ne tak v námětech, jako spíše ve zpracování. (Např. v povídce Andyho pán klasické „hlášky“ v závorkách „(Nikdo nemládneme)“ – přesně tohle King rád používá).

Stylem psaní mě František často překvapoval. Někdy velmi pozitivně („tma spojila svým dotykem půdu s oblohou“), někdy však byla souvětí příliš složitá a značně kostrbatá. Dílu by rovněž prospěla profesionální korektura, protože jsem narazila na spoustu chyb (pravopisných i faktických – třeba pavouk poutník místo pokoutník se objevovalo opravdu často). I slova se občas opakovala. Nicméně tyto nedostatky jsem autorovi více než ochotná odpustit, vzhledem k tomu, že se jedná o jeho prvotinu. Věřím, že až si bude František moci dovolit profesionální korekturu, posune své knihy zase o kus dál.


Co se mi líbilo opravdu hodně, byly dialogy, které působily velmi autenticky. Autor musí být dobrým posluchačem. Také postavy byly vykresleny dobře – měla jsem z nich pocit, že to jsou skuteční lidé z masa a kostí. Čeho bych se ale do příště vyvarovala, je nadměrné oslovování typu „pane Václavíku“.

Závěrem bych tedy chtěla pana Šmehlíka pochválit. Na svůj věk napsal celkem vyspělou knihu obsahující povídky s dobrými náměty. Celkově by ještě mohl zapracovat na stylu psaní a zmíněných korekturách, ale potenciál tam jistě je. Hodnotím celkově 4/5 (jsem trochu mírnější, protože se jedná o debut) a jsem zvědavá, kam se autor posune. Pokud budete mít možnost si knihu přečíst, určitě do toho jděte J

neděle 21. února 2016

Dům na kopci - Shirley Jackson

Originální název: The haunting of Hill House
Překlad: Anna Urbanová
Ilustrace: Martina Nožičková
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2015
Počet stran: 248

Do domu na kopci (Hill Houseu) přijíždí na pozvání doktora Montaguea, zkoumajícího paranormální jevy, trojice lidí, kteří na první pohled nemají nic společného. Sebevědomá Theodora, křehká Eleanor hledající samu sebe a dědic domu Luke. Jejich úkolem je zaznamenávat vše, co se jim v Hill Houseu přihodí a přijít tak na kloub záhadám, vážícím se k tomuto domu.

Dům na kopci byl další knihou, kterou jsem objevila v balíčku od Knihobita a opět jsem byla velmi nadšená, protože po knize jsem pošilhávala už v knihkupectví. Kromě příběhu mě ke koupi dost lákal i fakt, že Shirley Jackson byla legendární autorkou, kterou se údajně nechali inspirovat mimo jiné třeba Stephen King či Neil Gaiman.

Příběh se začal odvíjet velmi slibně. Do domu postupně přijíždí nesourodá skupinka a vy jste velmi napjatí a stejně jako oni netušíte, co čekat. Hill House je opředený pověstmi a legendami a nikdo s ním nechce mít nic společného. Přirozeně vás (stejně jako hlavní hrdiny) zajímá proč…

Poté, co se však začínají rozklíčovávat jednotlivé události a vy lépe poznáte hlavní hrdiny, zjistíte, že příběh vás nebaví a postavy jsou vám nesympatické. Já jsem si neoblíbila nikoho z nich, nejméně pak hlavní hrdinku Eleanor, kolem které se točí převážná část příběhu. Je to totiž právě ona, která je středobodem událostí a dům má na ní největší vliv. Co mi nejvíc vadilo, bylo to, že se hrdinové (ačkoliv to jsou dospělí lidé kolem třiceti a výš) chovají jako malé děti na pionýrském táboře. Nic neberou vážně, pomlouvají se navzájem a jezdí po zábradlí. Z toho důvodu vám pak ani nepřipadají „strašidelné“ scény hrůzostrašné, protože přestože jsou tam dobré náznaky, když se hrdinové uprostřed napjaté scény začnou hihňat, vše jaksi ztratí své kouzlo a autorka si sama pod sebou zlomí větev.

Celkově tedy musím říct, že mě kniha celkem zklamala. Měla jsem od ní velká očekávání, která se bohužel nenaplnila. I tak ale, za potenciál příběhu a za čtivost, uděluji 3/5.

čtvrtek 18. února 2016

Koralina - Neil Gaiman

Originální název: Coraline
Překlad: Ladislava Vojtková
Ilustrace: Dave McKean
Nakladatelství: Polaris
Rok vydání: 2014 (vydání k X. výročí)
Počet stran: 160

Hlavní hrdinkou příběhu je Koralina, která opravdu nesnáší, když jí někdo oslovuje „Karolína“. Je to zvědavé malé děvče, které se spolu se svými rodiči přestěhuje do nového domu (respektive do nového bytu v jednom zvláštním domě). Znuděná Koralina se rozhodne dům ihned prozkoumat. Navštíví obyvatele dalších bytů a hlavně objeví jedny zazděné malé dveře, kterými nelze projít… alespoň se to tak na první pohled zdá. Koralině se však dveře jednoho dne otevřít podaří a najde za nimi vstup do jiného bytu v jiném domě…

Koralina byla mou první čtenou knihou od Neila Gaimana a rozhodla jsem se pro ni především proto, že jsem už dřív viděla animovaný film Koralína a svět za tajnými dveřmi a hodně mě nadchl. Mám moc ráda, když jsou hlavními hrdiny malé děti a teď si uvědomuju, že jsem nečetla moc příběhů, kde by to bylo děvče…A právě to mě zaujalo a proto jsem se rozhodla si příběh vychutnat znovu v knižní podobě.

Musím říct, že knižní Koralina splnila má očekávání na výbornou. Příběh je zajímavý, charaktery roztodivné a atmosféra prostě perfektní. Je to trochu horor, trochu pohádka, trochu dobrodružné čtení a rozhodně se ani chvilku nebudete nudit. Garantuji vám, že po přečtení nebudete chtít knoflíky nějakou chvíli ani vidět. Povedené jsou rovněž ilustrace od Davea McKeana, které mrazivou atmosféru jen umocní. Hodnotím 4/5 a kromě knihy doporučuji i zmíněný animovaný film, který je také skvělý, přestože se od knihy v určitých bodech docela liší.

středa 17. února 2016

Ediční plán #1 - únor 2016

Ahoj všichni, u spousty blogerů i booktuberů jsem si všimla toho, že zveřejňují nejrůznější knihy, které mají v nejbližší době vyjít, a které je zaujaly. Osobně mám tyto články/videa moc ráda. Často si tímto způsobem rozšiřuji svůj TBR (to be read) seznam, který už teď dosahuje enormních rozměrů, ale to mi vůbec nevadí J

V dnešním článku jsem se s vámi proto rozhodla podělit o několik knih, které vyjdou/vyšly v měsíci únoru a zaujaly mne. Většinou hodně dám na název, na obálku, ale samozřejmě si i přečtu anotaci a taky si všímám, zda nevychází něco nového od mých oblíbených autorů či další díly některých sérií, které mám rozečtené.

Začnu knihami, které už vyšly. První z nich je Jak najít lásku od Cecelie Ahern – kniha vydaná hned 1. 2. u nakladatelství Motto. Cecelia je autorkou romantických knih jako například P. S. Miluji tě či S láskou Rosie a jak název napovídá, ani u této knihy tomu nebude jinak. Musím se přiznat, že sama nejsem velkou fanynkou těchto slaďáren, ale jednou za čas to neuškodí a já jsem navíc tuto autorku chtěla vyzkoušet už poměrně dlouho. Knihu jsem si navíc již před nějakým časem koupila v angličtině, takže netrpělivě čeká na mé poličce, až se k ní dostanu. V angličtině jsem si jí koupila z toho důvodu, že pokud by se mi náhodou nelíbil příběh, procvičím si alespoň ten cizí jazyk.

Další již vyšlou knihou (8. 2. – Ikar) jsou Jména čísel. Autor Hans-Joachim Lang studoval pět let materiály, týkající se ostatků 86 Židů, kteří zemřeli během druhé světové války. Kostry těchto obětí totiž měly po „očistění světa od Židů“ sloužit vědeckým účelům. S koncem války byla však tato tělo uložena anonymně do hrobů a autor oběti identifikoval.
Sama jsem zvědavá, jak se s podobným příběhem vyrovnám, protože na tato témata jsem docela citlivá, nicméně mne kniha velmi zaujala. Autor je navíc znám již svým předešlým dílem – Ženy z bloku 10 – Lékařské pokusy v Osvětimi, na kterou se rovněž chystám, až seberu odvahu.

Třetí vydanou novinkou jsou Neviditelná zranění od české autorky Věry Fojtové. Kniha vyšla 9. 2. u nakladatelství MOBA. Shodou okolností se znovu jedná o knihu s válečnou tématikou, ke kterým já běžně netíhnu, nicméně tato mne zaujala. Z anotace se domnívám, že by téma nemuselo být až tak strašlivé jako v případě předchozího díla, jež jsem vám představila, protože do tohoto příběhu nejspíše promluví i láska.

17. 2. vydalo nakladatelství Domino další knihu od známé autorky Rowan Colemanové (Kniha vzpomínek, Není co ztratit) – Matkou ze dne na den. V této knize nám autorka představí dvě zcela odlišné kamarádky. Carrie je rodinný typ, Sophie zase kariéristka, a tak se jejich cesty po čase rozejdou. Když však Sophie zjistí, že Carrie zemřela a není nikdo, kdo by se postaral o její dvě dcerky, vezme tuto „povinnost“ na sebe a stává se tak doslova matkou ze dne na den. Námět příběhu je rozhodně velmi zajímavý – nejsem si ještě jistá, zda se pustím přímo do této knihy nebo zkusím některou z těch starších, nicméně si na autorku už delší dobu brousím zuby.

Další chystanou knihou je pokračování thrilleru Ty od Caroline Kepnes. Kniha nese název Skrytá těla a měla by vyjít 24. 2. taktéž u nakladatelství Domino. Vzhledem k tomu, že se jedná již o druhý díl, raději nebudu zmiňovat anotaci a těm z vás, kteří se ještě k Ty nedostali, ji ani nedoporučuji číst, jelikož obsahuje spoiler. Já předchozí díl četla a měla jsem z něj smíšené pocity, více se už brzy dozvíte z recenze. I přesto dám ale této knize šanci a jsem zvědavá, zda nám autorka tentokrát naservíruje lepší příběh. Doufám, že i nyní bude kniha psána du-formou, která mě už v Ty velmi zaujala.

Koncem měsíce února jakoby se s novými tituly roztrhl pytel. Mne osobně zaujaly např. Tymiánové dopisy od Eve Makis, jenž by měly vyjít 27. 2. u mého oblíbeného nakladatelství Argo. Kniha je velice zajímavá už svou obálkou, ale hlavně anotací a jsem si jistá, že tuhle si chci opravdu přečíst. Možná dokonce koupit. Mělo by se jednat o směsici tajemství, humoru, zajímavých postav, ale i popisu temné minulosti – to vše v netradičním prostředí Kypru.

Předposlední knihou je V tichu od mladé české autorky Alžběty Bublanové. Vychází 28. 2. u Knižního klubu. Anotace slibuje zajímavý příběh o životním boji bezejmenné hrdinky, která se s životem pere jak v pubertě, tak v dospělosti. Nejsem si jistá, zda je tato kniha to pravé pro mě, ale ráda jí dám šanci a rozšířím si tak obzory na poli české knižní scény.

Poslední knihou, kterou dnes zmíním je Zeď vzpomínek od čerstvého držitele Pulitzerovy ceny Anthonyho Doerra, celosvětově uznávaného pro svůj román Jsou světla, která nevidíme (na která se rovněž chystám). Měla by vyjít v poslední letošní únorový den (tedy 29.) u nakladatelství MOBA a jedná se o soubor povídek, odehrávajících se na čtyřech světadílech. Všechny tyto informace mi stačí k tomu, aby ve mně kniha vzbudila zájem.

Zaujala vás některá ze zmíněných knih nebo už jste nějakou dokonce četli? A na jaké knihy se těšíte v průběhu února Vy? Určitě mi dejte vědět dole v komentářích. 

úterý 16. února 2016

Jak hodnotím knihy

Ahoj všichni, v dnešním článku jsem se vám rozhodla vysvětlit, jak vlastně knihy hodnotím.

Stručně bych mohla říci, že stejně, jako na databázi knih, tedy 1-5 hvězdičkami, přičemž pětka je nejlepší, a pokud je kniha už hodně, hodně špatná lze jí udělit ještě 0 hvězd, tedy hodnocení odpad.

Z vlastní zkušenosti však vím, že nejsou tři hvězdičky jako tři hvězdičky. Pro některou knihu to může znamenat hodně, pro jinou zase málo.

Já se osobně snažím danou knihu vždy hodnotit v rámci žánru a porovnávám ji s ostatními knihami, např. od stejného autora či ze stejné série. Proto u mě například Skála a Muž z ostrova Lewis (což jsou první dva díly ostrovní trilogie od Petera Maye) dostali 5 hvězd a poslední díl Šachové figurky „jen“ čtyři. Závěrečný díl byl perfektní, ale přeci jen o něco slabší než ty předchozí. Podobně takový Pan Mercedes Stephena Kinga, který byl naprosto famózní, dostal „pouhé“ čtyři hvězdy, protože nestačil na ještě dokonalejší díla stejného autora třeba Osvícení nebo Řbitov zviřátek.

Některé knihy taky ode mě dostanou trochu horší hodnocení, když jsou pro mne zklamáním a jiné zase lepší, pokud překvapí.

U povídkových souborů je to složitější, protože se často stává, že se v díle vyskytnou jak povídky dokonalé, tak i špatné. V tomto případě vždy záleží na tom, které převažovaly a také na celkovém pocitu, který z knihy mám.

Při hodnocení mi často rovněž pomáhá, když si řeknu: „Chtěla bych si to ještě někdy přečíst znovu?“ – když ano, pak kniha nemůže dostat méně než čtyři hvězdy, když váhám, obvykle dostane tři a pokud už s knihou nechci nic mít, obdrží jednu či dvě.

Nedokončeným knihám obvykle uděluji hvězdu jednu, protože si myslím, že je důležité hodnotit i knihy, které jsme nedočetli do konce. Celkové hodnocení (právě třeba na databázi knih) je pak děsně zavádějící, když knihu hodnotí pouze ti, co ji dočetli a většinou na ní pějí ódu. Je důležité lidem sdělit, že vám se kniha nelíbila a proč a je taky dobré, když se to projeví i na celkových procentech.

Závěrem bych jen řekla, že hodnocení odpad uděluji pouze opravdu příšerným knihám a všeho všudy jsem to zatím použila pouze jednou.

Jak jste na tom s hodnocením knih vy? Udělujete hvězdy, procenta, známky jako ve škole nebo používáte něco úplně jiného? A máte nějaký oblíbený server, na kterém přehledně sledujete, co jste přečetli, co se číst chystáte či jak vaší oblíbenou knihu ohodnotili jiní uživatelé? Dejte mi určitě vědět do komentářů J

sobota 13. února 2016

Čtyři roční doby - Stephen King

Originální název: Different seasons
Překlad: Ivan Němeček (Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank; Tělo), Libuše a Luboš Trávníčkovi (Nadaný žák, Dýchací metoda)
Nakladatelství: Pavel Dobrovský – BETA s.r.o.
Rok vydání: 2014
Počet stran: 534

Povídkový soubor sestávající ze čtyř novel, který by jistě mohl zaujmout i ty, jež nejsou zrovna příznivci „mistra hororu“ a krváků obecně. Třem z těchto povídek se dostalo perfektního/dobrého filmového zpracování, což může být malým důkazem toho, že se jedná o kvalitní počin. Ostatně je to King – jistě, že se jedná o kvalitní počin!

Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank: Hlavním hrdinou je Andy Dufresne – machr přes bankovnictví a taky neprávem odsouzený vězeň. Co dál, to si přečtěte, pokud vás doteď nějakým zázrakem míjel film Franka Darabonta „Vykoupení z věznice Shawshank“. Já za sebe můžu říct, že jsem byla stejně nadšená, jako při sledování zmíněného filmu! 5/5

Nadaný žák: Todd Bowden má samé jedničky a před sebou zářivou budoucnost. Tedy alespoň do doby než začne navštěvovat postaršího muže Arthura Denkera/Dussandera, o kterém zjistil, že byl bývalým příslušníkem SS. Vydíráním ho přinutí, aby mu vyprávěl o zvěrstvech, která se děla v koncentračních táborech. Pak začne mít špatné sny, zhorší se známky a z nadaného žáka, se stává troska. Jestli chcete vědět, co bylo dál – pořiďte si knihu!
Já byla nejprve námětem nadšená, pak se ale všechno začalo trochu komplikovat a přestalo to na mě působit reálně (tak trochu)…King je borec, ale ty své trochu moc „boom“ závěry by si občas mohl odpustit (ale stejně si to přečtěte! J) 3/5

Tělo: Zemřel chlapec, ale nenašlo se tělo…Skvělá záminka pro partu čtyř malých kluků, aby se ho vydali hledat (a oni vědí, kde hledat). Tady to prostě bylo… Určitě znáte ten pocit, kdy něco dočtete a prostě víte, že jste přečetli něco výjimečného, na co si vzpomenete i za spoustu let…A já ten pocit měla! 5/5

Dýchací metoda: David začne na popud svého šéfa navštěvovat jistý pánský klub, ve kterém se po večerech vypravují nejrůznější historky. Jednou z nich je i příběh o dýchací metodě – „příběh o smrti a přežití“…
Musím se přiznat, že to pro mě byla jediná nemastná neslaná povídka z celého souboru, ale možná je to pouze tím, že na mě ty tři předchozí tak silně zapůsobily. Zároveň je to ta jediná povídka, která nebyla zfilmovaná. 2/5

Celkově mám z knihy naprosto úžasný pocit a bez váhání bych jí doporučila všem. Ačkoliv má jednotlivá hodnocení dohromady dávají jiný průměr, já dávám plný počet 5/5 a ráda se ke knize v budoucnu vrátím!

čtvrtek 11. února 2016

Netopýr – Jo Nesbø

Originální název: Flaggermusmannen
Překlad: Kateřina Krištůfková
Nakladatelství: Kniha Zlín
Rok vydání: 2013
Počet stran: 396

Netopýr je první knihou ze série detektivek s Harrym Holem. Odehrává se v Austrálii, kam zamíří hlavní hrdina, aby pomohl tamní policii s vyšetřováním smrti norské dívky. Harry si má v Austrálii zároveň trochu pročistit hlavu, odpočinout si od alkoholu a vyrovnat se s tím, že zavinil autonehodu, při níž přišel o život jeho mladý kolega.

Tak už i já jsem se dostala k tomu, abych si konečně přečetla něco od „krále severské krimi“. Sáhla jsem po první knize v sérii s Harrym Holem a jak jsem se těšila, tak přišla studená sprcha…

Příběh, ve kterém se dostáváme do prostředí prostitutek, dealerů, cirkusáků a boxerů by mi sám o sobě až tak nevadil, ale nelíbilo se mi místo – Austrálii sice miluju a jednoho dne bych jí ráda navštívila, nicméně jsem očekávala, že se příběh bude odehrávat na severu. No jo no, nečetla jsem anotaci…Myslím si, že prostředí příběhu celkově ubralo a navíc legendy, které se nám autor knihy snaží prostřednictvím jednotlivých postav „nenásilně“ představit, výrazně ubíraly na tempu. A tempo je u detektivek jednou ze stěžejních věcí. Tou druhou jsou podle mě dialogy a tady jsem opět narazila. Lidé zde mluví jako knihy, padá jedno klišé za druhým a celkově se mi to prostě vůbec nezdálo autentické a uvěřitelné.

Rovněž Harry jako hlavní postava mi příliš nepřirostl k srdci. Nevyléčený alkoholik, co sbalí první holku v baru, kterou potká a všechno jí o sobě prozradí? To se mi nezdá…Tak by to ve skutečnosti nefungovalo. Harry mi nepřipadal jako člověk, který by se rád svěřoval. Bylo z toho cítit, že nám zkrátka autor musí hlavního hrdinu nějak představit, abychom pochopili jeho minulost a tudíž souvislosti, ale zkrátka nevěděl, jak jinak to udělat, tak ho šoupl do postele s holkou, které se svěřil.

No, přestože mě kniha docela dost zklamala, rozhodla jsem se dát autorovi ještě šanci a přečíst od něj další knihy (s Harrym), protože některé z nich už mám koupené doma. Navíc tento první díl poměrně dost kritizují i lidé, kteří normálně Nesbøho vychvalují až do nebes. Tak to s ním ještě zkusím a uvidím, jestli mě přesvědčí, že si zaslouží mou pozornost. Hodnocení: 2/5.

úterý 9. února 2016

Přečteno za leden 2016

Ano! I navzdory zkouškovému se mi opravdu podařilo přečíst pěknou hromádku knih a ráda se teď s vámi podělím o své krátké názory na ně. Celkem jsem jich dokončila 5, jednu jsem nedočetla a jednu rozečetla. Brzy se také můžete těšit na jednotlivé recenze, ve kterých se vždy dozvíte vše, co si o dané knize myslím.

Nejprve jsem dokončila Filosofii mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta od Zdeňka Kratochvíla, protože mě čekala zkouška. Musím se pochlubit, že tu jsem zvládla úspěšně, a co se knihy týče…Víte co, je to filosofie a u té já budu vždycky tak trošku trpět, nicméně musím uznat, že Kratochvíl svou knihu napsal celkem poutavě a prokouše se jí zdárně i nefilosof jako jsem já, proto tedy 3/5.

Dále jsem byla tak nadšená z knih, které jsem dostala k Vánocům, že jsem jim prostě musela dát přednost před všemi ostatními. První volba byla jasná – můj oblíbenec Stephen King a jeho Právo nálezce, což je volné pokračování krimi Pan Mercedes. Pokud Kinga znáte, víte, že detektivka nepatří zrovna k žánrům, jimž by se věnoval. Ale umí to! A dokázal to v téhle knize už podruhé. Jestli jste tedy četli Pana Mercedese a k Právu jste se ještě nedostali – musíte to rychle napravit! Jasných 5/5.

Následoval další můj oblíbenec Neil Gaiman, který mě svým Hvězdným prachem znovu uchvátil. Je dost pravděpodobné, že znáte filmové zpracování, které je opravdu hvězdně obsazené. Pokud snad ne – příběh nás zavede za vesnici Zeď, kde mladý Tristran pátrá po hvězdě, kterou slíbil dát své lásce, když ji spolu viděli padat. S podivem však zjistí, že hvězda nevypadá tak, jak si ji představoval a je dosti nabroušená a rozhodně nemá v úmyslu s Tristranem nikam chodit. Doporučuji jak filmové zpracování, tak i knihu, která je prostě kouzelná a dostala 5/5.

Další dokončenou knihou byl Kufr paní Sinclairové od Louise Waltersové. Musím se přiznat, že mě kniha velmi zaujala jak svým názvem, tak i obálkou, která je podle mého názoru vážně povedená. Příběh je rozdělen do dvou linií – jedna je romantická válečná, ta druhá ze současnosti a dochází v ní k odhalování tajemství právě z linie první. Moc se mi líbil válečný příběh, byly v něm sympatické postavy a celkový námět se povedl. Linie ze současnosti už byla horší a nevím, zda by autorka neudělala lépe, kdyby ji prostě vynechala. Celkově 3/5 (ale přemýšlela jsem nad 4, takže celkový dojem dobrý).

Poslední dokončenou knihou byl útlounký povídkový soubor Příšerné příběhy vánoční od Chrise Pristleyho. Byl pro mne spíše zklamáním a doporučila bych ho asi jen dětem, které ještě s horory nemají příliš zkušeností, protože snad každý námět příběhu je děsně klišoidní a kdo už má něco načteno, se se všemi už prostě musel setkat. 2/5

Na měsíc únor jsem rozečetla Ostrov Entry od Petera Maye, kterého jsem si po přečtení trilogie s ostrova Lewis zařadila mezi své oblíbené autory. Věřím, že mě nezklame ani nyní.


No a nakonec k té nedočtené. Pokud sledujete můj blog, tak víte, že jsem v prosinci rozečetla Princeznu Bojovnici hned, jak mi dorazila v balíčku od KnihobitaJe to kniha pro mládež a já občas ráda utíkám do dětského světa. Tenhle svět však nemá asi žádná pravidla a příběh je (bohužel) děsná nuda. Prokousala jsem se do zhruba asi ¾ a dál už to prostě nešlo. Nemám ráda odkládání knih, ale u téhle už prostě nehodlám ztrácet čas. Bylo to vůbec prvně, kdy jsem knize udělila (podle databáze knih) hodnocení odpad.

sobota 6. února 2016

Tři muži ve člunu - Jerome Klapka Jerome

Originální název: Three men in a boat
Překlad: J. Z. Novák
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 1975
Počet stran: 230

Román tři Muži ve člunu vypráví (jak už název napovídá) o osudech tří mužů a jejich psu Montmorencym, kteří se společně vydávají na plavbu po řece Temži. Jedná se tedy v podstatě o jakousi směsici příhod a událostí, které se jim po cestě stanou. Dílo samotné dnes už patří ke klasice v žánru humorné literatury, za dobu jeho existence se prodalo přes milion výtisků, a ačkoliv od jeho vzniku uplynulo už více než 120 let, stále baví malé i velké čtenáře po celém světě.

Hned na začátek se musím přiznat, že jsem ke knize přistupovala trochu s opatrností. Už dlouho totiž hledám „humornou“ knihu, která by mě opravdu pobavila a většina z těch, které jsem četla, pro mě byla spíše zklamáním. O to více mne pak překvapilo, že právě kniha Tři muži ve člunu, která leží v mé knihovně netknutá už dlouhé roky, se stala tou, která toto „prokletí“ konečně dokázala zlomit.

Je to kraťounká jednohubka, která se skvěle hodí na letní měsíce a u které nemusíte moc přemýšlet. Každá z postav (psa nevyjímaje) má něco do sebe a jejich příhody, které jsou vtipné (ale ne nějak násilně jako tomu je třeba u Poslední aristokratky nebo Analafabetky, která uměla počítat), vás prostě musí rozesmát!

Mně osobně se nejvíce líbily personifikace, se kterými autor tedy rozhodně nešetří, příkladem může být: "Konvici s vodou jsme postavili na vařič až do špice lodi a odešli od ní až ke kormidlu a dělali jsme, jako že si jí vůbec nevšímáme a že si chceme vypakovat ostatní věci.
To je jediný způsob, jak na řece přimět vodu v konvici, aby přišla do varu. Když vidí, že na to čekáte, že už jste netrpěliví, tak ani nezabublá. Musíte jít od ní pryč a dát se do jídla, jako kdybyste s čajem vůbec nepočítali. Ani ohlížet se po ní nesmíte. To ji pak za chvilku uslyšíte, jak klokotá, celá nedočkavá, aby už z ní byl čaj…“ 

Celkově mám tedy z knihy velmi dobrý pocit, na slunné letní dny, kdy se vám nechce moc přemýšlet a chcete se trochu pobavit a odreagovat, bych jí určitě doporučila a opravdu se těším, až se k ní někdy v budoucnu vrátím. Mezitím si můžu vychutnat třeba volné pokračování „Tři muži na Toulkách“. Hodnocení: 4/5

čtvrtek 4. února 2016

Zlodějka knih - Markus Zusak

Originální názec: The book thief
Překlad: Vít Penkala
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2009
Počet stran: 528

Zlodějka knih vypráví o dívce jménem Liesel Memingerová, která se dostane do adoptivní rodiny. Má problémy se spaním a navíc špatně čte, a tak se její adoptivní tatínek rozhodne, že kdykoliv dívenku vyruší noční můra, budou se spolu učit číst. Příběh je zasazen do Molchingu, města ležícího v samém srdci Německa, v době druhé světové války. Kromě toho, že se tedy Liesel musí naučit číst, musí také docházet do Hitlerjugend a zdravit pravicí. A taky krade knihy… Víc nám toho o ní prozradí Smrt – vypravěčka tohoto příběhu.

Mám pocit, že jsem snad ten úplně poslední člověk, který Zlodějku četl a musím se přiznat, že to takhle mám docela často. Když je kolem knihy nějaký velký boom, záměrně se jí vyhýbám, protože mě to zkrátka odrazuje. Většinou, když mi pořád někdo říká, že tuhle a tuhle knihu musím určitě přečíst, tak já ji just číst nebudu…Tedy budu, ale až za nějaký čas, kdy to haló kolem daného díla opadne.

A tak jsem se dostala ke Zlodějce…Hned na prvních stránkách mě okouzlila forma. Smrt jako vypravěčka je naprosto úžasný a hlavně originální nápad. Taky se mi líbily takové ty výplně (či jak to nazvat) – mám na mysli ty drobné poznámky psané tučně. Nádherně oživily tempo a kniha, přesto že má více než 500 stran, jakoby se četla sama. Neméně dokonalý byl i samotný autorův styl („Rukávy pyžama se nadechly vzduchu“)…

Co se týče příběhu samého, nemám mu co vytknout, ale na druhou stranu ten příliš originální nebyl. Musím ale uznat, že když se kniha odehrává v době války, mívám s tím často problém, protože mě to zkrátka nebaví, ale u téhle knihy jsem se nenudila ani jednou. Autorovi se navíc povedlo vytvořit postavy, z nichž ani jedna není černobílá a zamilujete si jak nadávající matku, milujícího otce, vystrašeného Maxe, bláznivého Rudyho, tak samotnou Liesel. No a závěrem se přiznám, že i když nám Smrt častokrát dopředu avizovala, co přijde, na konci jsem si stejně poplakala. Celkově tedy (pokud náhodou knihu ještě někdo nečetl) určitě doporučuji, uděluji 5/5 a chystám se zhlédnout i filmové zpracování.

„One was a book thief, the other stole the sky.“

Knižní přírůstky za leden 2016

Ahoj všichni, hlásím se vám pravděpodobně se svým zatím nejstručnějším článkem. V měsíci lednu mi totiž přibyla pouze jedna kniha. Ano jedna! Jak je to možné?

Většina lidí si dává předsevzetí typu: „zhubnu“, „začnu cvičit“, „naučím se nový jazyk“ a já nevím, co všechno ještě. Já jsem se však rozhodla, že v roce 2016 budu prostě kupovat méně knih. Důvod je prostý, na mých poličkách momentálně leží více než 100 nepřečtených knih, což je prostě gigantické číslo, a proto se musím krotit.

„Vítěznou“ knihou ledna 2016, kterou jsem se rozhodla si pořídit, se staly Příšerné příběhy vánoční od Chrise Pristleyho. Opět se jedná spíše o čtení pro děti, ale to mi v koupi vůbec nebránilo. Knihu jsem již dočetla, ale musím se přiznat, že pro mě byla spíše zklamáním. Více se dočtete v článku Přečteno za leden 2016 a samozřejmě pro vás taky připravím recenzi.

Jaká jsou vaše knižní předsevzetí na tento rok? Budu ráda, pokud mi zde zanecháte komentář. J

středa 3. února 2016

Přečteno za prosinec 2015

Prosinec pominul a přesně, jak jsem se obávala to se mnou (co se čtení týče) moc dobré nebylo. Většina z vás jistě využívá volný vánoční čas právě k relaxu v podobě četby, nicméně já ho letos opravdu moc neměla. Výsledkem jsou tedy dokončené resty z listopadu a dvě rozečtené knihy.

Pokud jste četli můj článek Přečteno za listopad 2015, pak jistě víte, že jsem rozečetla klasiku Prima sezóna od Josefa Škvoreckého, kterou se mi v prosinci podařilo dokončit. Jedná se o poměrně útlý povídkový soubor, který jistě není třeba příliš představovat, protože se s ním asi každý setkal na hodinách literatury na střední škole. Musím říct, že mi Škvoreckého styl i nespisovné dialogy sedly a proto jsem knihu celkově ohodnotila 4/5.

Dalším restem z listopadu byla audio kniha Babička pozdravuje a omlouvá se od švédského autora Fredrika Backmana, který se proslavil už svou prvotinou Muž jménem Ove. Tuto audio knihu velice poutavě namluvila Valerie Zawadská. Líbil se mi také autorův styl i bláznivé (někdy až moc) postavy. Příběh mě ovšem spíše zklamal, tudíž Babička nakonec dostala 3/5.

No a tím v podstatě končí výčet toho, co se mi podařilo dokončit. Na leden jsem (nedobrovolně) rozečetla filosofickou knihu Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta od mého přednášejícího Zdeňka Kratochvíla, protože je to, dá se říct, učební materiál, potřebný ke zkoušce.

Poslední knihou, kterou dnes zmíním, je Princezna Bojovnice od M. A. Larsona. Objevila jsem jí v balíčku od Knihobita a anotace mě tak nadchla, že jsem jí zkrátka nemohla nechat zavřenou.

Nezbývá než doufat, že se v lednu i navzdory zkouškovému s četbou polepším a budu pro vás moci připravit delší článek.

Divočina - Cheryl Strayed


Originální název: Wild: From Lost to Found on the Pacific Crest Trail
Překlad: Naďa Špetláková
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2015
Počet stran: 400

 Divočina je autobiografický román o šestadvacetileté Cheryl Strayedové, která se vydává na 1770 kilometrů dlouhou pouť z Mohavské pouště až k Mostu bohů, aby si vyčistila hlavu a smířila se se svou minulostí. Otec jí opustil, matka zemřela a ona sama si kvůli nevěrám a závislosti na drogách zničila manželství. Nyní doufá, že cesta přes Pacific Crest Trail jí znovu pomůže najít ztracenou rovnováhu.

Kniha začala velice zajímavě. Moc se mi líbilo, jak autorka umně střídala Cheryliny strasti na hřebenovce se vzpomínkami na minulost, které se jí honily hlavou. Cheryl mi i přes svou nezodpovědnost po smrti matky a naivitu byla zpočátku sympatická a fandila jsem jí. Objevovaly se momenty, které mě vyloženě bavily – třeba první pokus o to, zvednout se s Monstrem (batohem) na zádech nebo to, že se autorka nebála přiznat, že na cestu nebyla dostatečně připravená a dělala spoustu chyb, které jí často museli pomáhat napravovat ostatní trekaři. Nejsilnější pro mě rozhodně byly vzpomínky na matku, nevidí se často, aby mělo dítě s rodičem tak vřelý vztah.

Zhruba po polovině knihy se však něco zvrtlo (nevím, jestli ve mně nebo v příběhu) a hlavní hrdinka se mi oddálila a do konce knihy už se to nepodařilo napravit. Posledních zhruba sto stran mě vyloženě vytáčelo číst, jak jí téměř každý, koho na PCT potkala, přijde děsně sexy a nechala by se jím ojet. Nezachránil to ani samotný závěr, který asi měl být dojemný, ale nebyl (alespoň podle mě).

Nicméně i přes to přese všechno, můžu říct, že mě kniha zaujala, celkem se mi i líbil autorčin styl a jedním z velkých plusů je také to, že kniha jakoby vybízí vzít batoh a něco podniknout. Z těchto důvodů nakonec uděluji: 4/5

„How wild it was, to let it be.“
„I didn't know where I was going until I got there.“

úterý 2. února 2016

Knižní přírůstky za prosinec 2015

Stejně jako listopad, byl i prosinec pro mě (ale kvůli Vánocům jistě i pro ostatní) bohatým měsícem. Celkem mi přibylo 7 knih.

Jak už je zvykem, první knihu jsem „dostala“ od Knihobita. Tentokrát se jednalo o Princeznu Bojovnici, což je nová kniha pro mládež, která mě svou anotací zaujala natolik, že jsem se do ní ihned pustila. To, že mám ráda pohádky, už jsem myslím zmiňovala, že? J

No a musím se pochválit, protože žádnou jinou knihu už jsem si sama nekoupila. Všechny ostatní mi přinesl Ježíšek. Musím tedy přiznat, že o všechny jsem si napsala, takže se žádné překvapení nekonalo. Největší radost mám z volného pokračování Pana Mercedesa – Právo nálezce od mého oblíbence Stephena Kinga. Neméně nadšená jsem však byla i z dalších. Ve stínu černých ptáků Cat Winters, Kufr paní Sinclairové od Louise Walters, Hvězdný prach od dalšího mého oblíbeného spisovatele Neila Gaimana, Ostrov Entry od Petera Maye a Urbo Kune od Miloše Urbana. Záměrně se o nich více nerozepisuji, protože jsem už téměř všechny přečetla a více se o nich tedy dozvíte v článku Přečteno za leden 2015, který brzy zveřejním a samozřejmě se také na všechny tyto knihy chystám postupně napsat recenze.

Jaká knížka, kterou jste našli pod stromečkem, udělala největší radost vám? J

Noční cirkus - Erin Morgenstern

Originální název: The Night cirkus
Překlad: Radovan Zítko
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2012
Počet stran: 440

Do města přijíždí tajemný noční cirkus s černobílým šapitó, otevírající své brány pouze v noci. Uvnitř jeho stanů se rozvíjí příběh opravdové lásky mezi dvěma umělci svádějícími spolu boj na život a na smrt.

Už od prvních stránek jsem věděla, že tohle bude kniha pro mě. Moc se mi líbilo zpracování knihy, její rozdělení na časové úseky a oddělení jednotlivých částí černými hvězdnými stranami, které umocnily atmosféru. Člověk si při čtení musí dávat pozor na jednotlivá data, aby mu příběh dával smysl, ale to mi vůbec nevadilo, naopak jsem obdivovala, jak autorka umně rozdělila příběh do mnoha linií, které se na konci krásně spojily.

Román má úžasnou atmosféru – romantickou, ale ne přeslazenou a hlavně nádherně magickou. Při čtení opravdu máte pocit sounáležitosti s celým cirkusem i jednotlivými účinkujícími. Vyvolá ve vás pocit, že takový cirkus rozhodně chcete navštívit. Postavy jsou opravdu sympatické, každý je jiný, každý má své malé tajemství. Ničí osud mi nebyl lhostejný.

Nejlepší na celé knize je ale podle mě autorčin ryzí, vybroušený styl. Používá nádherný, květnatý jazyk. Její popis je podle mě jeden z vůbec nejlepších. Až se mi nechce věřit, že je to její debut, protože takhle si hrát se slovy a s tempem umí málokdo.

Po těchto superlativech by asi měla přijít nějaká negativa, já ale žádná nenašla. Od obálky, přes styl, příběh i postavy je všechno naprosto perfektní a já knihu můžu doporučit všem romantickým duším, které mají rády tajemno a magii. 5/5!

„Úsilí a energii musíme vložit do všeho, co si přejeme změnit.“