Jedno je jisté, pokud chcete vykonávat
skutečně zajímavé povolání, při kterém se nebudete ani jediný den nudit, staňte
se ředitelem pražské zoo. Jasně… To se trochu lehčeji řekne, nežli udělá. Zřejmě
to byl i jeden z důvodů, proč knižně vyšel Zoopisník čili zápisník současného ředitele – Miroslava Bobka. Ten
totiž své zážitky čtenářům díky němu mohl alespoň zprostředkovat a utvrdit nás
všechny v tom, že byť je to práce senzační, rozhodně ne jednoduchá.
V Zoopisníku naleznete přes sedmdesát krátkých kapitolek, které
shrnují rok 2017 v pražské zoo ale i mimo ni. Je plný dojemných i
úsměvných pasáží, úspěchů i proher, člověčenství a každá stránka je prostoupená
láskou ke zvířatům. Přestože samotné téma zoologických zahrad je dosti
kontroverzní a názory se různí, Zoopisník
má rozhodně na českém knižním trhu místo. Dovoluje nahlédnout do zákulisí,
prozkoumat místa, na která se běžný smrtelník nedostane a věřím, že nejednomu
čtenáři dokonce představí zvířata, o kterých jaktěživ neslyšel. Miroslav Bobek
je citlivý vypravěč i pozorovatel, jeho text se čte velmi snadno a má navíc dar
vzbudit emoce. Já například s nadšením sleduji projekt navracení koně Převalského
do volné přírody v Mongolsku. Některé kapitoly jsou naopak dosti neveselé,
třeba ta o nosorožcích nebo gorilím samci Harambem, který musel být odstřelen v Cincinnati
Zoo, protože do jeho výběhu vlezl malý chlapec.
Každý příběh je doplněn přenádhernými fotografiemi, jejichž
prohlížením strávíte málem víc času než samotným čtením. Bez nich by kniha určitě
nefungovala tak dobře, ačkoliv uznávám, že někomu může detailní pohled do očí
sklípkana být trochu nepříjemný 😂
Celkově je Zoopisník
nesmírně povedenou publikací, ze které je cítit autorova láska a oddanost tomu,
co dělá. Za osm let ve vedení pražské zoo neoddiskutovatelně dokázal velké věci
a velmi pozitivně na mě zapůsobil zejména závěrečný rozhovor, který poskytl
Českému rozhlasu, ve kterém říká, že výčet úspěchů ho sice vždy potěší, zároveň
ale neusíná na vavřínech a neustále hledí vstříc budoucnosti. Jeho životní
filozofie je jasná, a byť ne každý musí souhlasit se všemi praktikami
zoologických zahrad, činy pana Bobka (a samozřejmě všech zaměstnanců Zoo) jasně
dokazují, že celá ta práce má smysl, a primárním účelem zahrad rozhodně není
zavírání zvířat do klecí pro potěchu unuděných mamin s kočárky…
Zoopisník se bude líbit všem těm, kdož mají
alespoň povrchní vztah ke zvířatům; všem, kdo se chtějí pokochat krásnými
fotografiemi, u kterých se i něco dozví, ale podle mého právě i odpůrcům
zahrad, kterým možná názor druhé strany trochu rozšíří obzory. Za mě tedy 5/5 a velké doporučení.
Za poskytnutí knihy k recenzi mockrát
děkuji Marii. Můžete se na ni (na knihu, ne na Marii) podívat tady.
Co Vy a zoologické zahrady? Navštěvujete
je, podporujete jejich projekty nebo se naopak držíte co nejdál? Slyšeli jste o
Zoopisníku? Četli ho? Zaujal Vás?
Budu moc ráda, když mi dáte vědět.
2 komentářů
Já mám zoologické zahrady docela ráda. Naposledy jsem byla s Modrým v té ústecké v dubnu, to bylo moc fajn. Předpokládám, že příští rok zjara vyrazíme třeba do Prahy nebo, to je trošku sen, do Berlína, tam je nejstarší a největší zoo. :)
OdpovědětVymazatPáni, tak berlínská musí být krásná :) Já mám se zahradami jediný problém - aby je člověk fakt vstřebal, musel by tam chodit každou chvíli, protože takový ten klasický scénář, kdy chodíš od jednoho zvířete k druhému a maximálně si přečteš něco na cedulce, moc nedává smysl (jako v tom smyslu, že se toho tak moc nedozvíš :D), nedávno jsem tam byla pouze na exkurzi zaměřené na plazy a obojživelníky a to byl panečku hned jiný level :)
VymazatDokonce jsem viděla i krmení varanovců a zákulisí velemlokária a pořád jsem z toho nesmírně nadšená :)