čtvrtek 27. října 2016

Ostře sledované vlaky - Bohumil Hrabal AUDIOKNIHA

Vydavatel: Supraphon
Interpret: Kryštof Hádek
Délka: 2:25 h
www.audioteka.cz

Miloš Hrma se zaškoluje na pozici výpravčího na jedné malé vlakové stanici poté, co se pokusil spáchat sebevraždu. Stanicí dennodenně projíždějí ostře sledované německé vlaky převážející zásoby a vojáky z fronty na frontu. V průběhu novely sledujeme především milostné nesnáze hlavního hrdiny na pozadí druhé světové války.

Ostře sledované vlaky a hlavně Bohumil Hrabal – klasik všech klasiků. Tato krátká novela patří pravděpodobně k jeho neznámějším dílům a mnozí ji možná znají i díky oscarové adaptaci v režii Jiřího Menzela v hlavní roli s Václavem Neckářem. Já se k ní dostala až nyní, na střední škole jsem se jí úspěšně vyhnula a přiznávám, že autor mě tenkrát moc neoslovil. Rozhodla jsem se mu ale dát novou šanci v domnění, že když jsem teď „starší a vyspělejší“, dokáži jeho dílo konečně náležitě ocenit. Rovnou však říkám, že ani na podruhé to bohužel nevyšlo, byť jsem si zvolila audio podobu.

Příběh mladého železničáře se odehrává na velice malém prostoru, tudíž ke stěžejnímu bodu vyprávění dochází až na samotném konci knihy. Tam je soustředěna alespoň nějaká akce, ale to mně osobně bohužel nestačí. Přiznávám, že kdybych zrovna nebyla na túře a neměla k poslechu nic jiného, dost pravděpodobně bych se na konec novelky ani nedostala (a to má prosím ta audiokniha asi dvě a půl hodiny). Rovněž válečná atmosféra na mě moc nedýchala, tísnivý pocit se jaksi nedostavil.


Za tak krátkou dobu je také samozřejmě velice těžké alespoň nějakým způsobem přilnout k hlavním hrdinům. Miloš Hrma je nevyrovnaný mladík na prahu dospělosti, který se potýká zejména se svým milostným životem. Sledujeme jeho snahy získat nějakou dívku, většinou se však nechává unášet pouze představami ve své hlavě. Je pod vlivem výpravčího Hubičky, který je nechvalně proslulý svou slabostí pro ženy; mnozí z vás si jistě vzpomenou na legendární scénu s orazítkovanou zadnicí jedné telegrafistky. Ať to vezmu z jakékoliv stránky, postavy mi zkrátka nesedly a ač se najde pár úsměvných momentů, celé to na mě působilo docela sexisticky (a to prosím nejsem žádný puritán :D).

Nejhorší na celé knize pro mě však zůstává Hrabalův styl. Nemusela jsem ho už na střední a teď jsem si to jenom potvrdila. Píše nezáživně, rozvlekle, vůbec se vám do toho nechce. Od takového velikána bych očekávala Styl s velkým S, ale bohužel. Měla jsem velký problém udržet pozornost, takže mi v konečném důsledku kniha nebyla schopná dát to, co by asi měla. Něco na ní přece musí být, když je všeobecně považována za tak stěžejní dílo, ne?


Co mě asi zachránilo před tím, abych knihu odložila, byla právě zvolená audio forma. Knihu namluvil Kryštof Hádek, jehož mám jako herce moc ráda. Myslím, že jeho hlas skvěle seděl k tomuto typu hlavního hrdiny, nicméně ani on to chudák nemohl celé zachránit, protože když vám zkrátka nesedne příběh, styl ani postavy, nedá se nic dělat.

Celkově jsem z knihy velice zklamaná, nutno ale říci, že jsem to tak trochu čekala. Hrabal je zkrátka velice specifický spisovatel a myslím, že ho buďto máte rádi anebo ne a já se řadím do toho druhého tábora. Nechci vás touto recenzí od knihy odrazovat, sděluji v ní pouze svůj vlastní názor a ten je tedy (abych to shrnula) takový, že mě kniha ničím neobohatila. Nic mi nedala, nevidím onen přesah, který by tam asi měl být, ale velkou měrou to vnímám jako svou vlastní chybu, je možné, že jsem tu knihu a Hrabala jako spisovatele prostě nepochopila. Můj konečný verdikt je tentokrát bohužel 1/5.


Jak Vy vnímáte tuto klasiku? Určitě jste něco od Hrabala četli, tak mi prosím dejte vědět, jaký názor na něj máte Vy. Co je na Ostře sledovaných vlacích tak úžasného, že to nevidím? A viděli jste film? Stojí za to? Já mám pocit, že jsem viděla nějakou ukázku, asi v rámci literatury na střední, protože scénu s razítky si dodnes pamatuji. :) Mějte se krásně moji milí a těším se na Vaše komentáře.

pondělí 24. října 2016

Knihy mého srdce #3 - Z dětství...

Krásný den, mí milí. Po hodně dlouhé odmlce vítejte opět u rubriky Knihy mého srdce. Tentokrát jsem se rozhodla zabrouzdat do dávné historie a představit Vám tři dětské knihy, které výrazně ovlivnily můj budoucí čtenářský život. :) Samozřejmě, že knih z dětství je velká spousta a dnes bych jich určitě mohla vybrat ještě víc, snažila jsem se ale zapátrat v mysli a vybrat ty knížky, které jsem jako první skutečně přelouskala sama…

První knihou a mou opravdovou srdcovkou je Neználek na cestách. Když jsem byla úplně malinká, čítávala mi ho na střídačku mamka se starší ségrou a dodnes si vzpomínám, že jsem absolutně nechtěla číst nic jednoho, takže jakmile jsme ho dokončily, jely jsme hned znovu od začátku. Mám také za to, že to byla skutečně první knížka, ze které jsem se pokoušela číst sama. Rozumějte – já jsem byla takový malý blázínek už od mala. Jakmile jsem zvládla alespoň trošku kreslit, obkreslovala jsem z knih písmenka a běhala se za mamkou ptát, co je to za písmeno, a tak jsem se naučila číst ještě v předškolním věku… :D Neználka jsem si oblíbila nejen pro krásný příběh, ale také pro nádherné ilustrace. Kdo ho četl, možná namítne, že je to děsně komunistické dílo a ono vskutku je, ale já ho prostě miluji dodnes!



Dalším svým čtenářským postupem si nejsem tak úplně jistá, ale myslím, že na řadu přišel Harry. Patřím do generace, která na něm vyrůstala a netrpělivě čekala, až vyjde další díl. Se ségrou jsme u prvních dvou/tří (už nevím) dílů měly malý rituál a četly si je nahlas, protože jsme samozřejmě knížky dostávaly od mamky pod stromek pouze jedenkrát, takže abychom se nehádaly, četly jsme nahlas, roztomilé, ne? :) Moc ráda na to vzpomínám… Je pro mě (asi jako pro každého) těžké vybrat nejoblíbenější díl, ale kdyby mi někdo držel nůž pod krkem, asi bych řekla, že čtyřka. Jaký díl by to byl pro Vás?



Poslední knížku, kterou prostě musím zmínit, je Magyk od Angie Sage. Spolu s Harrym a právě Magykem asi vznikla má raná láska k fantasy. Jedná se o první díl ze série se Septimusem Heapem, ale já na rovinu přiznávám, že další díly mě nedokázaly vůbec nadchnout, nicméně k Magykovi bych se okamžitě vrátila… Třeba zrovna teď. :) Úžasný příběh o přátelství a odvaze, ve kterém nechybí originální fantasy prvky, je doplněn o překrásné ilustrace jak barevné, tak černobílé, a přestože předpokládám, že kdyby knihu teď někdo četl poprvé jako dospělák, moc by se mu nelíbila, já na ni vzpomínám s láskou v srdci. :)




A tím končí dnešní výčet. Věřím, že k této kategorii knih máte každý, co říct, proto budu nesmírně ráda, pokud se se mnou i Vy podělíte o dětské knihy svého srdce. Mějte se báječně!

sobota 22. října 2016

RC | Srdeční záležitost - Gilles Legardinier

Originální název: Et soudain tout change
Překlad: Slavomír Míča
Nakladatelství: Domino
Rok vydání: 2016
Počet stran: 392

Camille je obyčejná šťastná středoškolačka. Je obklopená partou skvělých kamarádů, které zná už od školky a se svou nejlepší přítelkyní Leou jsou si blízké jako sestry. Chodí do posledního ročníku gymnázia, což znamená jediné – maturita se blíží, a proto i do jejích šťastných dnů začnou pronikat starosti s učením. Ve srovnání s tím, že se jí Lea nedlouho před maturitou svěří, že trpí nevyléčitelnou chorobou srdce, jsou však tyto starosti malicherné a Camille poznává skutečné problémy. Spolu se svými spolužáky se proto od té doby snaží kamarádce zpříjemnit každičkou chvíli jejího rychle ubíhajícího života. Pravidelně ji navštěvují nejprve doma a později v nemocnici a snaží se vytvořit ještě posledních pár krásných vzpomínek.

Román Srdeční záležitost podle mého mnohé zaujme jak svým půvabným názvem, pod kterým se toho skrývá opravdu mnoho (a ke knize se neuvěřitelně hodí), tak svou jemnou, minimalistickou obálkou. Podíváte-li se na obálku originální, musí vám na hlavě vstát všechny vlasy odporem, takže můžeme jenom děkovat skvělým a talentovaným lidem od Domina, že to tak nenechali. Právě název, obálka a v neposlední řadě anotace mě zlákaly tuto knihu vyzkoušet, přestože to není žánr, kterému bych se nějak více věnovala.

„Když se chce člověk podobat ostatním, aby měl pocit, že mezi ně patří, tak nakonec až příliš obětuje sám sebe.“

Příběh Camille a jejích spolužáků se na první pohled může jevit jako něco, co už tady bylo mnohokrát. Spousta z vás si po přečtení anotace možná řekne, že budeme tři sta stránek sledovat osudy bandy puberťáků, abychom se nakonec dostali k srdceryvnému konci. Tak jednoduché to ale není. Román Srdeční záležitost má opravdu mnoho rovin – na jedné straně je samozřejmě stěžejní vývoj postav v důsledku vážné nemoci jejich kamarádky, ale kniha rozhodně není jen o tom. Velmi mě překvapilo, že obsahuje poměrně mnoho filozofických pasáží, nad kterými je třeba se dost zamyslet a autor také klade čtenáři celou řadu otázek. Občas to jsou otázky existenciální – téměř nezodpověditelné, občas to jsou ale otázky jednoduššího ražení, na které snad odpovědi nalézti lze, a častokrát při čtení možná překvapíte sami sebe. Zároveň ale kniha obsahuje, řekla bych, až klasickou young adultovou linku o prvních láskách, o přátelství dvou mladých dívek a o peripetiích maturitního ročníku. A to je to, co mě na knize trochu mate. Komu je tedy vlastně určena? Teenagery budou ony filozofické pasáže podle mého dost vysilovat, pro dospělé je tam ale zas až dost pubertálních kliček a výlevů.


„Dojímá vás její výraz koaly v depresi, a tak se jí mile zeptáte na důvod jejího problému a ona najednou exploduje. Je to hotové vlnobití. Pláče, lamentuje sama nad sebou, vrhne na vás veškeré své znechucení životem a vy se v tom málem utopíte. Je to efektní. Je schopná dostat do deprese i klauna, který si právě šlehl rajského plynu. Myslím, že by rozplakala i kámen. Ale je tu ještě jedna horší věc: protože ji vyslechnete, začne vás najednou považovat za svoji nejlepší kamarádku.“



Postavy nejsou propracované vůbec špatně, nicméně nejsem si tak docela jistá, jestli autor úplně trefil věk hlavních hrdinů tak, aby odpovídal jejich smýšlení a zkušenostem. Opravdu nevěřím tomu, že lidé v maturitním ročníku (tedy řekněme okolo 18, 19 let) by měli tak málo milostných zkušeností. To, že v tomto věku ještě hledají sami sebe a prožívají první opravdové lásky, bych ještě překousla, ale že se hned několik z hlavních hrdinů třeba ještě nikdy nelíbalo? Celkově mi postavy přišly dosti rozervané – obzvláště patrné to bylo právě u Camille. Na jedné straně uvažuje nad svým budoucím životem v rovině, která by se hodila tak možná do filozofické přednášky na vysoké škole, na druhé straně je ale svým chováním ještě opravdu dětská. Vlivem Leiny nemoci samozřejmě svým způsobem vyzrává, ale přesto nevím, jestli bylo v určitých momentech úplně na místě, aby přemýšlela nad tím, nad čím přemýšlela (nechci vyzrazovat víc, než je nutné). Nejkladněji proto hodnotím postavu profesora Rossiho – takového učitele by si asi přál opravdu každý. Je velmi morální, inteligentní a jeho názory na život mě v mnohém oslovily, přesto ale zůstává velmi lidský. Zmínit zde musím ještě bláznivého Tibora, což byl jeden ze spolužáků Camille a Ley, který příběh opravdu oživil a byl zdrojem nesčetných humorných situací.

„A proč by už člověk neměl mít právo si hrát, když vyroste? Proč by se měl vzdát prostých radostí, dodržovat pravidla a brát se vážně? Co je hloupější: koulovat se nebo se rozplývat nad nějakou zbytečnou aplikací, za kterou navíc musíte platit?“

Legardinierův styl není úplně jednoduchý. V mnohém jsou za to zodpovědné jistě ty filozofické pasáže, které už jsem zmiňovala. Značně zpomalují tempo, ale zase se do textu podle mého hodí a povznáší celou knihu na vyšší úroveň, než kdyby to bylo prosté odvyprávění příběhu. Kniha je v mnoha směrech docela moralizující a autor se snaží předat nějakou vyšší myšlenku. Vede čtenáře nenásilně k uvědomění si toho, co je skutečně důležité. Chce, abychom se zamysleli. Nebojí se ale vážnější pasáže proložit humorem, ať už situačním či vtipnými hláškami. Umí i dojmout a já, jakožto cíťa v tomto ohledu, jsem si musela dát velký pozor, abych si namísto Ley nepředstavovala mojí nejlepší kamarádku, protože pak by reálně hrozilo, že propláču půlku knihy.

„Víš, Camille, najít odpovědi není to nejtěžší. Dříve nebo později ti je přinese život. To nejtěžší je umět dál žít, když už je člověk zná.“

Celkově se jedná o zajímavé dílo a rozhodně nelituji času, který jsem mu věnovala. Zůstávám ale trochu na rozpacích z toho, komu je kniha tedy vlastně určena a samotnou by mě zajímalo, co by na ni řekli náctiletí. Rovněž charakteristika postav není podle mého úplně úměrná jejich věku, a přestože Legardinier popsal myšlení mladé dívky se ctí, možná se měl raději držet mužského principu, protože jak známo, muži dospívají pomaleji, tudíž by mi na ně ta charakteristika seděla více. I přes tyto výtky hodnotím knihu 4/5 a věřím, že si svou čtenářskou obec najde a i já pravděpodobně zkusím v budoucnu další autorovy knihy.

Za poskytnutí recenzního výtisku a rozšíření mých čtenářských obzorů děkuji tímto nakladatelství Domino.


Slyšeli jste už o knize nebo ji dokonce četli? Znáte další knihy tohoto francouzského autora (u nás vyšly např. tituly Tentokrát to vyjde!, Všechno je jinak! či Zítra začnu nový život!)? Na Vaše komentáře se jako vždy moc těším. :)

pátek 21. října 2016

Karlík a továrna na čokoládu - Roald Dahl AUDIOKNIHA

Vydavatel: Tympanum
Interpret: Barbora Hrzánová
Délka: 4:35 h

Karlík Bucket pochází z velice chudé rodiny, která má sotva co do úst. Na každé jeho narozeniny se však všichni členové složí, aby mu dopřáli nejoblíbenější pochoutku – čokoládu. A ne jen tak ledajakou, nýbrž tu nejlepší, jakou si lze zakoupit. Wonkovu čokoládu.
Willy Wonka je majitelem největší čokoládovny na světě, která shodou okolností sídlí ve městě, v němž bydlí i Karlík. Továrnu už však dlouhá léta nikdo nenavštívil, nedochází do ní žádní dělníci, a přesto se Wonkovy pochoutky dodávají na pulty po celém světě. Když proto pan Wonka slavnostně oznámí, že svou čokoládovnu otevře pro pět vyvolených dětí, které pod obalem čokolády naleznou zlatý kupón, strhne se hotová lavina a oblíbenou dobrotu začnou ve velkém nakupovat i ti, kdo ji normálně nejedí. Karlíkovy narozeniny se kvapem blíží, je možné, aby ze všech dětí zrovna on měl to štěstí a nalezl zlatý kupón?

Od vydání legendární pohádky Karlík a továrna na čokoládu uplynulo už více než padesát let a já nevím snad o nikom, kdo by neznal příběh malého Karlíka Bucketa. Mám pocit, že k proslavení tohoto veledíla namohlo zejména filmové zpracování v režii Tima Burtona. Já sama film nadevšecko zbožňuju, tak jsem si řekla, že je možná dobrý čas podívat se na zoubek také knižní předloze. Slevy na Audiotéce a fakt, že pohádku nadabovala Barbora Hrzánová, mě zlákaly zkusit audio podobu.


Hned na úvod musím říct, že mě velmi překvapilo, jak moc se kniha podobá filmu (tedy spíše naopak, že? – film se podobá knize). Tima Burtona velice obdivuji, ale zdá se mi, že když převádí knižní předlohu na plátno, obvykle se nechá spíše inspirovat, a pak přidá mnoho vlastních prvků. Jeho filmy se vyznačují značnou iluzorností, což mě vedlo k domnění, že si toho hodně přimyslil i v Karlíkovi. Opak je ale kupodivu pravdou. Až na pár drobností je příběh naprosto totožný, včetně malých detailů jako je čokoládový vodopád, růžová loď či zpívající Umpa-lumpové. Milovníkům filmu by tedy tento pohádkový příběh v jeho původní podobě neměl rozhodně uniknout.


Postavy rovněž odpovídají. Velmi vtipná mi připadají již jejich jména, která v podstatě předurčují, jak daný jedinec dopadne. Jistě se vám vybaví třeba Fialka Garderóbová, která po pozření žvýkačky-oběda zfialoví a přemění se v obrovitánskou borůvku. Nebo Miki Telekuk, jenž přijde zkrátka kvůli své televizní vášni. Ale stěžejní je samozřejmě Karlík, který představuje ideál dítěte – je skromný, hodný, obětavý, zvídavý a velice slušný. Na druhé straně pan Willy Wonka je podivín, ale v jádru velmi dobrý člověk. V knize na mne nepůsobil tolik vyšinutě jako ve filmu, ačkoliv náznaky tu byly. Oproti filmu tu pak chybí jeho vzpomínky na dětství. Celkově přišel Roald Dahl s netradičními postavami, které ale perfektně reflektují některé špatné vlastnosti lidí a dává tak dětem dobrý příklad.


Protože se jedná o pohádku, odpovídá tomu i styl. Je jednoduchý, ale dostatečně propracovaný. Kniha umožňuje popustit uzdu fantazii a vše si krásně představovat, nicméně popisy nejsou zdlouhavé. Děj hezky ubíhá a s drobnými odbočkami směřuje jasně z bodu a do bodu b, nic není matoucí a neodvádí zbytečně čtenářovu pozornost. Jediné, co bych vytkla, jsou písničky Umpa-lumpů. Nelíbily se mi tolik jako ty ve filmu, možná je to ale dáno tím, že jsem na ty filmové až moc zvyklá. :)

Jak už jsem zmínila na začátku, já se rozhodla pro audio podobu a jsem za to hrozně moc ráda. Barbora Hrzánová jako narátorka je zkrátka nepřekonatelná. Už její normální hlas je velmi příjemný na poslech, když ale každou postavu polidští a hlas změní, jedná se o neuvěřitelný zážitek. Mně při poslechu zůstával rozum stát už jen díky jejímu umění, člověk by nevěřil, že je možné si takto pohrávat s vlastním hlasem. Celé je to velice poutavé a pro děti (i pro dospělé) moc zábavné, určitě se jedná o audioknihu, kterou bych svým dětem pustila před spaním a vím, že bychom se bavili všichni (rozumějte, já zatím žádné děti nemám, ale až budu mít :D).

Doufám, že je z recenze dostatečně patrné, jak moc jsem byla nadšená. Vychutnat si příběh Karlíka Bucketa v audioknižní podobě pro mě bylo naprosto okouzlující a Báře bych tímto opravdu ráda sklonila poklonu. Doporučuji knihu všem velkým i malým a hodnotím 5/5!

Řadíte se také k milovníkům Karlíka? Viděli jste i původní muzikál s Genem Wilderem v hlavní roli? Znáte jiné knihy od Rolda Dahla, jak se Vám líbily? Já se v nejbližších dnech hodlám pustit ještě do Obra Dobra, tak doufám, že mě také nezklame. Budu taky ráda, když do komentářů přihodíte nějaké své tipy na skvělé pohádky, ideálně v audio podobě. Předem moc děkuji a mějte se báječně! :)

středa 19. října 2016

RC | Vdova - Fiona Barton

Originální název: The Widow
Překlad: Michael Havlen
Nakladatelství: Domino
Rok vydání: 2016
Počet stran: 376

Glen Taylor údajně spáchal hrůzný čin – unesl malou holčičku. Vina mu však nebyla nikdy prokázána, a proto zůstává na svobodě. Jean Taylorová, jeho žena, je mu neochvějnou oporou i v těch nejhorších časech a skálopevně věří v jeho nevinu. Pak ale Glen umírá. Jaké to bylo žít po boku monstra? Vyplují na povrch všechna ta léty střežená tajemství? Kde je pravda? Po odpovědích na tyto otázky pase zejména ambiciózní reportérka Kate, pro kterou by rozhovor s vdovou znamenal vrchol kariéry. Neméně se pak o Jean zajímá inspektor Sparkes, který byl od začátku přesvědčen o Glenově vině, ale nikdy mu ji neprokázal… Promluví vdova nakonec?

Vím, že už to opakuji po několikáté, nicméně ediční plán Domina na tento podzim a zimu je opravdu narvaný k prasknutí. Když jsem tedy měla možnost vybrat si některou z knih k recenzi, volba nebyla vůbec jednoduchá. Vdova mě ale tak moc zaujala svým neotřelým námětem a minimalistickou, přesto však značně depresivní obálkou, že má volba padla právě na ni a řeknu Vám, lépe jsem si snad ani vybrat nemohla.


Fiona Bartonová hned od začátku rozjíždí kolotoč, ve kterém se to jen hemží postavami – příběh je vyprávěn z pohledu vdovy, reportérky, inspektora Sparkese, matky unesené Belly i manžela. V tom musí být pěkný guláš, řeknete si možná, ale opak je pravdou. Autorka má všechno promyšlené do nejjemnějších detailů a v příběhu se nelze ztratit a to i přesto, že nejen, že se střídá tolik úhlů pohledu, ale nechybí ani skoky mezi minulostí a přítomností. Kniha je rozhodně zajímavá už svým neobvyklým námětem, nicméně co ji vyzdvihuje mezi špičku žánru, je právě fakt, že se nejedná o nic zběsilého. Příběh mi připadal spíše komorní, po celou dobu máte nepříjemný pocit a mrazení v zádech a rozhodně chcete vědět, jak to všechno bylo, ale autorka krásně dokázala vyvolat úzkost a napětí ve zcela novém pojetí.

Stěžejní postavou příběhu je samozřejmě vdova – Jean Taylorová. S její charakteristikou si Bartonová vyhrála nejvíce. Rozhodně to není postava jednoznačná. Má mnoho vrstev, které v průběhu knihy postupně odhalujete. Po celou dobu (stejně jako reportéři a vyšetřovací tým) vlastně nevíte, co ví. Jasné je, že byla Glenem velmi ovlivňována, nejedná se ale o prototyp chudinky. Sama má svá tajemství, až místy skoro věříte, že v tom všem mohla mít taky prsty. Pro mě ale zůstává nejzáhadnější postavou Glen. Zpočátku jsem ho zaškatulkovala jasně – dominantní tyran, alibista, který určuje, jak se věci mají. Jak ale příběh postupoval, ukázalo se, že ani on není tak černobílý. Pozadu nezůstávají ani ostatní hrdinové knihy, reportérka Kate je takový ten klasický kariérní typ, který do příběhu přináší potřebnou svěžest. Zároveň je to ale skutečná žena s dětmi a tím vším okolo. Líbilo se mi poodhalit zákoutí tohoto povolání. Na inspektoru Bobu Sparkesovi mě zase bavila ta jeho zarputilost a snaha přijít pravdě na kloub. Občas mi připadal ve svém počínání trochu nemotorný, přesto však tvoří nedílnou součást knihy. Drobný detail pak tvoří jeho „vztah“ s Kate. Poslední úhel pohledu patří matce unesené Belly. S ní to mám trochu komplikované. Samozřejmě je mi jí líto, na druhé straně mi jsou její pozdější pohnutky tak trochu proti srsti… Celkově zkrátka vytvořila Bartonová celou škálu zajímavých a jedinečných postav, k některé přilnete více, k některé méně, ale určitě jí v tomto směru skláním poklonu.


Autorčin styl na mě, musím se přiznat, velice zapůsobil. Pomocí drobných detailů, které nám oznamuje tak jako mezi řečí, vytváří celý ten spletitý příběh a promlouvá k nám jakoby mezi řádky. Čtenář tak u textu musí trošku přemýšlet, ale zase ne natolik, aby to zpomalilo tempo. Nedělá z nás zkrátka blbce a nemá zapotřebí nám všechno vysvětlit. To je velice sympatický a ojedinělý úkaz. Krátké kapitolky navíc přímo vybízí k rychlému obracení stránek, takže se kniha opravdu velice svižně čte.

Na závěr mi nezbývá, než Vám všem knihu jednoznačně doporučit. Myslím, že si v ní každý najde to svoje. Je to trochu detektivka, trochu thriller, trochu psychologický román, nechybí ani mezilidské vztahy a jak už jsem řekla, všechno je to naservírováno v té nejlepší podobě, jakou si lze představit, ať už po stránce stylistické, dějové či co se postav týče. Vdova na mě opravdu silně zapůsobila a nejintenzivnějším zážitkem pro mě zůstává kapitola Manžel, po jejímž dokončení jsem musela chvíli ustat ve čtení a jít to rozdýchat… Hodnotím zcela jednoznačně 5/5 a doufám, že se nejedná o poslední autorčinu knihu.


Za poskytnutí recenzního výtisku a opravdu fantastický zážitek děkuji tímto nakladatelství Domino.

Co si o knize myslíte Vy? Četli jste, láká Vás? A jen tak pro zajímavost – povšimněte si, že ve jménu autorky je I přeměněno v 1, což naprosto sedí – Bartonová je prostě jednička. :D Nebo máte jiné vysvětlení, proč tam ta jednička je? :) Už se moc těším na Vaše komentáře…

pondělí 17. října 2016

Dívka ve vlaku - Paula Hawkins AUDIOKNIHA

Vydavatel: OneHotBook
Interpret: Petra Špalková, Tereza Bebarová, Lucie Pernetová
Délka: 11:14 h

Rachel každé ráno cestuje vlakem do Londýna za prací. Pozoruje okolní krajinu, domy a také jeden na první pohled báječný mladý pár. Postupem času získává dojem, že manžele zná – dá jim dokonce jména, Jason a Jess. Jednoho dne však z okna vlaku zahlédne něco, co jí vyrazí dech. Nedlouho poté se „Jess“ pohřešuje a Rachel má pocit, že má policii co sdělit. Postupně se do případu zaplétá stále více a více…

Kdo by neznal Dívku ve vlaku? Nepředpokládám, že jste ji všichni četli, ale té mediální masáži asi unikl málokdo. Název tohoto románů se objevuje na přebalech kdejakého thrilleru a já si jen říkám – proč? Proč mají lidé neustále potřebu nové knihy přirovnávat k těm, co už vyšly. A hlavně – proč probůh zrovna k této?

Já se pro přečtení rozhodla z prostého důvodu, chci vidět film. Zaujal mě trailer, mám ráda Emily Blunt a obvykle chci raději první znát knižní předlohu. Ani po dočtení se na tom nic nezměnilo, jen mě trochu mrzí, že ani na film neslyším zrovna moc slov chvály. Jak, že se to říká? Ze špatné předlohy je těžké vykřesat dobrý film…

Dívka ve vlaku je deníkovým záznamem tří žen – Rachel, Megan (alias Jess) a Anne, což je manželka Toma, bývalého manžela Rachel. Děj se rozvíjí docela pozvolna, řekla bych. Nejprve se opatrně seznamujeme se všemi třemi ženami, především poznáváme hlavní postavu Rachel a pronikáme do jejího života, jejích problémů (a že jich nemá málo). Střídání úhlů pohledu při vyprávění má obvykle umožnit stupňování tenze, jenomže to autorka příliš nedělá. Nevyužívá potenciálu, který si připravila. Rovněž se neumí vyvarovat thrillerových klišé, což vede k tomu, že většině lidí dojde, jak se věcí mají zhruba v půlce. Ne, že byste byli úplně skálopevně přesvědčení, ale asi tušíte, jak to mohlo být. Nápad vyprávět z pohledu tří žen mi přijde vcelku originální, protože klasická linka s vyšetřovatelem jako hlavní postavou tu už byla mockrát, ale jak říkám, autorka to zkrátka nezvládla. Nedokázala šokovat jako jiní…


Kamenem úrazu téhle knihy jsou postavy. Mně osobně nevadí, když jsou hlavní hrdinové nesympatičtí, ale musím jim porozumět. Musí mě bavit sledovat jejich pohnutky. Dokáži fandit i záporákům, ale ne tady. Hawkinsová nám totiž naservírovala tři ženy, jejichž životy jsou si vlastně vesměs dost podobné. Jsou to trosky. A co hůř – můžou si za to víceméně samy, i když se nás autorka snaží přesvědčit, že vlastně ne. Měla jsem pocit, že v nás chce na konci vyvolat lítost a pochopení, ale to se jí tedy nepodařilo. Ne u mě. Rachel – narušená alkoholička (a to že pije, vám autorka ráda připomene asi na každé druhé stránce), která po celou dobu vlastně ví, co se stalo, jen má děsný okno. Megan – sebestředná, rozmazlená mrcha, která si chce každého chlapa omotat kolem prstu a myslí si, že na to má, a že jí to projde. A konečně Anne – pro mě asi nejotravnější postava celého příběhu; fanatická, hysterická matka. Zkrátka trojlístek k pohledání, co vám budu vyprávět.


Knihu jsem poslouchala v audio podobě, takže k autorčinu stylu můžu říct asi tolik, že je velmi jednoduchý a přímočarý, to ale není na škodu. Co bych rozhodně ráda vyzvedla, je přednes interpretek. Každou z hlavních postav mluví někdo jiný, což je rozhodně plusem, protože to poslech pěkně osvěžuje a lze se lépe zorientovat v tom, kdo zrovna mluví. Trochu mě mrzelo, že zrovna Rachel, která v knize dostává nejvíce prostoru, dabuje Petra Špalková, jejíž přednes se mi líbil nejméně. Místy mi přišla trochu moc afektovaná a některé scény zbytečně přehrávala, nicméně i tak se jednalo o kvalitní přednes. Největší favoritkou pro mě zůstává Tereza Bebarová – má velmi příjemný hlas a jsem na ni zvyklá již z poslechu Hunger games (nejprve jsem si myslela, že mi bude trochu vadit, že mám její hlas spojený s Katniss, ale vůbec tomu tak nebylo).


Co říct na závěr? V rámci žánru se podle mého jedná o velmi slabý průměr až podprůměr, tudíž těm, kteří hltají jeden thriller za druhým a mají tedy trochu více vytříbený vkus v tomto směru, bych knihu nedoporučila. Pravděpodobně budete zklamaní, jelikož kniha nepřináší nic nového, objevného a opravdu mě velmi udivuje, že právě Dívce ve vlaku se dostalo tak výsadního postavení, co se reklamní podpory týče. Těm z vás, kdo si přečtou pár thrillerů do roka, by se knížka možná mohla zalíbit, ale pokud se rozhodnete do ní pustit, doporučuji audio podobu. Třeba na dovolenou (nebo jako mně do letadla) by mohla být dobrou společnicí. Fyzické knize bych udělila dvě hvězdy, pro velmi zdařilý přednes interpretek však hvězdu přihazuji, tudíž můj konečný verdikt je 3/5.

Jaký je Váš názor na tento fenomén? Četli jste, viděli jste, láká Vás? A proč je podle Vás zrovna Dívka ve vlaku tak populární? Už teď se těším na Vaše skvělé komentáře… :)

sobota 15. října 2016

Letní čtení - vyhodnocení

Ahoj, všechny Vás vítám u vyhodnocení mého letního čtení, což byla výzva, do které jsem se zapojila v rámci Týnina projektu (tady máte odkaz). Bohužel (nebo bohudík, já nevím) bude tento článek asi velice kraťoučký, protože se mi příliš nedařilo. Ne, že bych nečetla, spíš jsem jen četla něco jiného, než jsem měla na seznamu, čímž jsem si jen asi po stopadesáté potvrdila, že plánování mě zkrátka baví, jenže málokdy mi vyjde.


Z celkového počtu 22 knih se mi podařilo přelouskat pouhých 6. Nu, co naplat, zbytek z nich zůstává na mém nekonečném TBR a třeba na některé z nich ještě přijde do konce roku řada.

Tady je tedy můj výsledek:

A – Anna a vlaštovčí muž (Gavriel Savit)

B – Bábovky (Radka Třeštíková)recenze (2/5*)

Č – Čaroprávnost (Terry Pratchett)recenze (3/5*)

D – Dokonalý cizinec (Reneé Knight)

E – Emma (Jane Austen)

F – Francouzova milenka (John Fowles)

G – trilogie Gormenghast (Mervyn Peake)

H – Hedvábník (Robert Galbraith)

J – Jak voní tymián (Marcel Pagnol)

K – Kráva nebeská (David Duchovny)recenze (5/5*)

L – Literární spolek Laury Sněžné (Pasi Ilmari Jääskeläinen) (4/5*)

M – Mrtvá a živá (Daphne du Maurier)

N – Nuselskej punk (Green Scum)

O – Oněgin byl Rusák (Irena Dousková)

P – Pamatuji si vás všechny (Yrsa Sigurdardóttir)recenze (3/5*)

R – Rytíř Sedmi království (G. R. R. Martin)

S – Sítě (Petra Dvořáková)

T – Tanec s draky (G. R. R. Martin)recenze (4/5*)

U – Utrpení knížete Sternenhocha (Ladislav Klíma; re-reading)

V – Všude kolem černý les (Ruth Ware)

Z – Zmizet (Petra Soukupová)

Ž – Žítkovské bohyně (Kateřina Tučková)


Jak jste si mohli povšimnout, na Literární spolek se mi nepodařilo sepsat recenzi. Moc mě to mrzí nejen kvůli Vám, ale i kvůli sobě, nicméně pro mě ta kniha byla zkrátka tak neuchopitelná, že mi to nešlo…


Dnes bych byla ráda, kdybyste mi doporučili, do čeho z neodškrtnutých knih bych se měla určitě pustit a zdali mám na konci roku ještě jednou aktualizovat výsledek. Předem Vám mockrát děkuji a mějte se krásně!

pátek 14. října 2016

RC | Její život v očích panenky - Ingrid Desjours

Originální název: Sa vie dans les yeux d'une poupée
Překlad: Petr Christov
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2016
Počet stran: 288

Marc Percolés je po velice vážné nehodě přidělen na mravnostní oddělení. Při vyšetřování jednoho ohavného případu narazí na Barbaru – něžnou, stydlivou dívku, která se stará o svou slepou matku. Ta ji však neustále ponižuje a uráží, a tak je Barbařinou jedinou útěchou sbírka panenek, mezi nimiž se obzvláště vyjímá nový kousek – překrásná Sweet Doriane. Marc je dívčinou křehkostí zasažen, a přestože nesnáší ženy, vnímá, že k Barbaře cítí něco víc a nechce se mu věřit, že právě ona by mohla být tím posledním dílkem k vyřešení případu.
Její život v očích panenky je poměrně nedávná novinka nakladatelství Host. Jakmile jsem ji zahlédla na twitteru, ihned jsem věděla, že je to něco pro mě. No a díky úžasné spolupráci jsem si měla možnost knihu vychutnat v e-podobě.

Plíživý strach na sebe v případě této knihy nenechá dlouho čekat a už prvních pár stránek vás vnese do mysli mladé dívky, která to v životě rozhodně nemá jednoduché. Je asociální a pro svou starostlivost o matku si od „kamarádek“ vyslouží nejeden posměšek. Nežije život jako její vrstevníci, kdepak, ona utíká z večírku, aby se postarala… Ano, to je její úkol – starat se. Jediným potěšením je pro ni sbírka panenek, do které právě dnes přidá nový kousek. Překrásnou Sweet Doriane. Musí ale spěchat, jinak se maminka bude zlobit…


V podobném duchu se nese většina knihy. Barbařiny pasáže pak střídá linka soustředící se okolo Marca Percolése. To je muž, který při vážné autonehodě přišel o manželku a nedokázal se tak docela srovnat se svým novým vzhledem. Je zapšklý vůči ženám i vůči sobě. Novou naději nalézá, když je mu svěřen strašlivý případ. Upíná se k tomuto úkolu a je odhodlán najít viníka za každou cenu. Vše vždycky ale není tak jednoduché, jak se zdá.


Děj této knihy je jedna věc – Ingrid Desjours jej bezesporu skvěle vystavěla. Pomalu přidává, stupňuje napětí, poodhaluje zákoutí narušené mysli, ale nic nečiní naoko. Ba právě naopak, zpočátku máte dokonce pocit, jako by bylo všechno jakžtakž „normální“. Ačkoliv je ten plíživý stísněný pocit velmi hmatatelný už od prvních stran, věřte mi, že oproti finále se příběh skutečně vyvíjí docela „pomalu“. Druhou věcí jsou postavy. Jsem přesvědčená o tom, že ještě nikdy jsem se necítila tak moc v hlavě hlavního hrdiny jako tady. Její život v očích panenky je opravdu nejlepší sondou do duše narušeného člověka, jakou jsem měla možnost číst. Charaktery jsou perfektně propracované (a teď nemluvím pouze o dvojici Barbara/Marc, ale i o vedlejších „figurkách“). Desjours rozhodně neponechala nic náhodě a mistrně dotáhla všechny aspekty k naprosté dokonalosti. Krásně si se čtenářem pohrává, nutí ho chápat hlavní hrdiny, nutí ho rozumět jim, milovat je, a pak… Zasadí ránu. Já jsem byla upřímně ze závěru naprosto v šoku, vůbec jsem to nečekala a popisované scény byly tak živé, že se mi dělalo opravdu fyzicky nevolno. Pokud už knihu někdo četl, tak by mě schválně zajímalo, co si o tom finále myslíte Vy? Došlo Vám to?

Autorčin styl je dalším výrazným faktorem knihy. Přišel mi velmi specifický, na vrub to přičítám tomu, že je Francouzka, ale možná se pletu. Je svým způsobem minimalistický, ale velmi rafinovaný. Krátké sekané věty umocňují atmosféru, ale nechybí ani popisné pasáže, které vám pomohou lépe se sžít s postavami, vidět to, co vidí ony. Nenudí však, a jak už jsem řekla, mistrně stupňuje celé tempo knihy až do perfektně vygradovaného finále. Já bych se osobně možná obešla bez poslední kapitoly, protože pak bych dočítala opravdu s otevřenou pusou, ale to už asi moc rýpu. Skvělá mi přišla rovněž práce překladatele, nenarazila jsem na jedinou chybku a použitými slovními obraty napomohl k dotvoření tísnivé atmosféry. K celkovému pocitu pak přispívají i citáty na začátku každé kapitoly (třeba: „Matkou veselých holek je smutek“) a závěrečné poděkování hlavním hrdinům.


Celkově zkrátka nemám knize absolutně co vytknout. Je to perfektně propracovaný psycho-thriller se všemi rysy, které má mít. Knihu od dnešního dne budu doporučovat všem milovníkům tohoto žánru, takže pokud mezi ně patříte i Vy, rozhodně po tomto díle sáhněte. Opravdu to stojí za to! Uděluji 5/5 a po delší době říkám, že kdybych mohla, dám ještě víc.

Za poskytnutí recenzního výtisku a famózní čtenářský zážitek mnohokrát děkuji nakladatelství Host.

Četl už někdo z Vás tuto knihu? Jak na Vás zapůsobila? Máte nějaké osvědčené thrillery, které opravdu doporučujete, kde můžete? :) Na Vaše komentáře se jako vždy už moc těším.

čtvrtek 13. října 2016

Ediční plán #9 - říjen 2016

Ahoj všichni, dnes (jak jistě většina z Vás dobře ví) je Velký knižní čtvrtek, proto mi přišlo takové tematické publikovat ediční plán alias knihy, které mě zaujaly v tomto měsíci, právě dneska. Rozhodně jich není málo a já doufám, že někteří z Vás v nich naleznou inspiraci. :)

Tentokráte se to bude jen hemžit knihami od mého oblíbeného Domina, protože jak už jsem psala minule, jejich ediční plán je tento podzim opravdu plný skvělých kousků. Pátého října vyšli Stalkeři od Paula Finche – kniha s atraktivním tématem a minimalistickou, zato však zajímavou obálkou. Právě tento titul je mým říjnovým must have. :)

No a myslím, že se můžeme přesunout na dnešek, zajímavých knih se na pultech knihkupectví objeví velká spousta. Aristokratku na koni od Evžena Bočka si nemohu nechat ujít. Jistě víte, že mám tuhle sérii docela ráda (na blogu jsou i recenze na předchozí dva díly, kdybyste se chtěli mrknout tady a tady), nicméně já dávám přednost audio verzi, proto si pravděpodobně i tentokrát počkám, až bude tento formát dostupný. Doufám, že tak jako v předchozích knihách bude narátorkou Verča Kubařová, tu mám totiž s Aristokratkou neodmyslitelně spojenou.
Nebyl by to ten správný ediční plán, kdybych zde nezmínila nějaké knížky od Hostu. Na Velký knižní čtvrtek vychází hned dvě zajímavé novinky – Všemi dary obdarovaná od Mikea Careyho je v současnosti celkem velkým fenoménem i proto, že do kin (ne však českých) vstoupil stejnojmenný snímek. Příběh vypráví o desetileté Melanii, která žije na vojenské základně, kde se vzdělává. Základna je přísně střežená, protože za jejími zdmi se rozprostírá zpustošená krajina plná hladovců – kanibalistických monster. Když je však základna jednoho dne napadena, Melanii, její učitelce, seržantovi, doktorce a vojínovi se podaří uprchnout – skupinka se snaží dostat k Majáku, což je poslední bezpečné místo v Británii. Přijmou tam ale Melanii, když ji v blízkosti lidí popadá neuvěřitelný hlad?
 
Druhým titulem je Dešťová hůl Jiřího Hájíčka. Více než kniha samotná mě láká právě autor, poněvadž Dešťová hůl je až závěrečným dílem z volné „venkovské trilogie morálního neklidu“. Ráda bych se proto prvně podívala na předchozí (v Čechách velmi slavné) knihy – Selský baroko a Rybí krev.

19. říjen by se snad taky dal považovat za nějaký knihomolský svátek, vychází totiž opět tři velmi zajímavé a atraktivní tituly. Prvním z nich je kniha, na kterou si jistě brousí zuby spousta z vás, obzvláště ti, jenž už od autora mají něco načteno. Samozřejmě mluvím o Anthonym Doerrovi a jeho novince Sběratel mušlí. Já se nejprve chystám pustit do povídkové sbírky Zeď vzpomínek, protože ji mám doma a stále jsem ji ještě nečetla, pakliže se mi ale autor zalíbí, ráda se mrknu právě i po této knize. Titul jako už tradičně všechny Doerrovky vydává MOBA.

Další, už svou obálkou zajímavá kniha, je Maják v bouři, na který jsem narazila snad už na všech blozích publikujících podobný typ článků. Knihu vydává Baronet a autorkou je Tara Sivec. Téma posttraumatického stresového syndromu je velmi zajímavé a mám dojem, že jsem knihu s podobným námětem ještě nečetla; body k dobru má pro mě jednoznačně i zvolené prostředí. Nemůžu si pomoct, ale jakmile je děj zasazen na nějaký ostrov, k majáku, u moře, na nějakých teskných skalách, hned mě to zaujme.

No a dnešní výčet uzavírá opět Domino a jeho novinka Osudy a běsy od Lauren Groff. Podle anotace mi to zní na společenský román zachycující jedno manželství v průběhu dvaceti čtyř let, kdy zpočátku je samozřejmě všechno růžové, ale postupem času na povrch vyplouvají nejrůznější tajemství a protagonisté tak zjistí, že klíčem k dobrému manželství možná není způsobilost říkat pravdu, ale spíše schopnost tato tajemství udržet. (Z anotace to zní mnohem poetičtěji, takže se když tak radši mrkněte na ni). :)

Jak vidíte, není toho málo a já věřím, že nejsem jediná, komu se zase ostudně rozšířil TBR list. Jak jste na tom Vy? Co Vás nejvíc láká a zaujalo Vás něco z mého výběru? Četli jste něco od Hájíčka nebo Doerra? Doporučujete je? Za každou zpětnou vazbu budu moc ráda!