MĚSÍČNÍ TYGR (Penelope Lively)

•

Žánr: světová literatura, román

Shrnutí děje: Claudia Hamptonová prožila život plný dobrodružství, lásky, nenávisti, strachu a zasvětila jej vydobytí si váženého postu v mužském kolektivu – nejprve jako válečná zpravodajka, později jako uznávaná historička. Nyní leží na smrtelné posteli a sepisuje „historii světa a s ní i tu svou“. Vzpomíná na dětství, na neustálý boj s bratrem o to, kdo je lepší, na válku v Káhiře, na svou dceru, které nebyla dobrou matkou a své lásky, tu povedenou i tu nepovedenou. Měsíční tygr je ověnčen Man Bookerovou cenou z roku 1987 a probojoval se i mezi finalisty Golden Man Booker za nejlepší román osmdesátých let.

•

Můj názor: Měsíční tygr pro mě byl jedním z nejnáročnějšních čtenářských soust. Penelope Lively má velmi vybroušený styl a používá poměrně složitou konstrukci děje, ve které mi (hlavně ze začátku) dalo dost práci se zorientovat. Hlavní hrdinka Claudia vypráví svůj životní příběh v několika časových rovinách a její úhel pohledu střídají i další vypravěči. Ich formu přetíná er forma, minulostí se prolíná přítomnost. Značná část děje je věnována komplikovaným vztahům s dalšími aktéry. Claudia se zpočátku zdá dosti chladná, ale postupem času zjišťujeme, že přece jen v její minulosti existují lidé, kteří si její srdce naplno získali. Nejzajímavější pro mě bylo sledování jejího spletitého vztahu s bratrem, který jen potvrzuje, jak tenká je hranice mezi láskou a nenávistí. Děj sám o sobě je pomalý, neuspěchaný, pečlivě vykonstruovaný, a kromě propracovaných vztahových linek odkrývá i hrůzu války a uplatnění ženy v ryze mužských profesích. V přítomnosti, kdy je Claudia odkázána na nemocniční lůžko, se odhalují další tajemné pasáže jejího života. Po přečtení autorčina životopisu mám dojem, že do značné míry čerpala z vlastních zkušeností. Měsíční tygr je knihou velice komplikovanou ať už konstrukcí děje nebo zvoleným slohem. Sama jsem ji četla přes tři týdny, času ale naprosto nelituji. Je to jedna z knih, která má velké množství vrstev a literárními cenami je ověnčena po právu. Pokud bych se ji snažila připodobnit k něčemu, co už jsem četla, vytane mi na mysli Život po životě pro značně komplikovaný a válkou ovlivněný děj nebo Osudy a běsy pro dynamicky a neprvoplánově utvářené vztahy. Knihu doporučuji náročnějšímu čtenáři, jemuž nevadí věnovat čtenému dílu dostatek času a pozornosti.

•

Hodnocení: ⭐⭐⭐⭐

•

Ve spolupráci s nakladatelství Host

ZMIZELÁ (Gillian Flynn)

•

Žánr: thriller

Shrnutí děje: Amy Dunneová zmizela v den pátého výročí svatby. Hlavním podezřelým se velmi brzy stává její chladný manžel Nick, který svou vinu ale vehementně popírá. Všechny nalezené důkazy ukazují jeho směrem a on přesto trvá na svém. Mluví-li Nick skutečně pravdu, kam se Amy poděla?

•

Můj názor: Zmizelou snad netřeba blíže představovat, pokud jste četli v životě alespoň jeden thriller, pravděpodobně to byl tento. Já sama jsem jej četla poprvé v době vydání (2012) a nyní jsem se rozhodla (na doporučení @melinda.bookaddict) pro re-reading v podobě poslechu audioknihy. A zejména k ní bych se ráda vyjádřila. O naraci se postarali dva přední čeští herci - Jan Zadražil a Jana Stryková. Tak jako se střídá vyprávění, střídají se i hlasy obou herců. Zadražila dlouhodobě řadím ke svým nejoblíbenějším interpretům, získal si mě zejména ztvárněním Marka Watneyho (audiokniha Marťan) a rovněž k charakteru odměřeného Nicka mi skvěle padl. Díky němu se dokážu přesně dostat do hlavy dané knižní postavy a představit si pod ní člověka z masa a kostí. Na druhé straně Jana Stryková pro mě byla velkou neznámou, znám ji samozřejmě jako herečku, ale žádnou "její" audioknihu jsem ještě neposlouchala. Naše první setkání bohužel moc dobře nedopadlo, zdálo se mi, že byla na Amy příliš afektovaná a po hlavním zvratu nedošlo k žádné změně přednesu, na což jsem se obzvláště těšila. Hlas Amy mi tak zůstane spojen s její filmovou dabérkou René Slováčkovou. Zvukové předěly kapitol obstarává decentní kytara, která rozhodně nepůsobí rušivě. Celkově je Zmizelá kvalitně zpracována audiokniha a v rámci žánru zůstává něčím naprosto nadprůměrným. Objektivně musím uznat, že je možná o trošku ukecanější, než by být musela, ale všechny ty twisty mají prostě šťávu a být Gillianin manžel, přeci jen jsem mírně znepokojená 😂

•

Hodnocení: ⭐⭐⭐⭐⭐

•

Ve spolupráci s Audiotéka

Krásné sobotní odpoledne, nedávno jsem u někoho na YouTube zhlédla video s nejoblíbenějšími prvními větami z knih. Obecně mám pocit, že jsou úvodní pasáže trošku přeceňovány, nicméně faktem je, že bývají tím jediným, na co se při koupi zaměříme, a i mě občas nějaká zasáhne více. Někdy pro svou epičnost a někdy zase pro svou naprostou obyčejnost. Dneska jsem se s Vámi rozhodla podělit o svůj výběr a budu ráda, když mi dáte vědět, jestli Vás některá z vět zaujala nebo zdali máte nějakou svou oblíbenou.

Začneme od těch nejprofláklejších a postupně se přesuneme k těm méně očekávaným…

Lolita (Vladimir Nabokov)

Osamělá Maud Drennanová pracuje jako ošetřovatelka u starého jízlivého Cathala Flooda, který si brání svůj ohromný majetek zuby nehty. Kvůli traumatu z dětství se jí zjevují duchové svatých a kromě nich udržuje Maud kontakt pouze s podivínskou agorafobičkou Renatou. Při úklidu domu začne nacházet podivné předměty, jež krůček po krůčku vedou k tajemstvím Cathalovy rodiny i sídla samotného. Je ale bezpečné strkat nos do starých záležitostí?

Jess Kidd je britskou autorkou, která debutovala románem Živel (česky Host, 2017). Literatuře se věnovala už v rámci studia,  ve své disertační práci se zaměřila na způsob využití různých stylů a žánrů k vytvoření nové podoby detektivky. Toho hojně využila jak ve svém prvním románu, tak právě i ve Vetešníkovi.

(zdroj: www.databazeknih.cz)

Vetešník je totiž opravdovou směsicí žánrů. Kromě již zmíněné detektivky se samozvanými vyšetřovateli, se jedná o rodinné drama s prvky hororu a černé komedie. Kniha upoutá zejména netradiční směsicí charakterů s velmi dynamicky vybudovanými vztahy. Dialogy a nejrůznější slovní přestřelky působí autenticky a čtenáře opravdu rozesmějí.

Na ukázku:

 Cathal se na zdvihadlo mračí: "Na co je ten vynález?" 

Jess Kidd je autorkou skutečně kovanou a na stylu psaní je její vybroušenost poznat. Vetešník tak oplývá neobvyklými slovními obraty, přirovnáními a popisy, díky čemuž se nádherně čte, ale zároveň vyvolá imaginaci a často úsměv na tváři. 

Na ukázku:

Pozoruju, jak se šourá před obrazem sem a tam. Dneska se potácí tak, že mě napadne, jestli se nenačuchal terpentýnu. 
Nebo: 
A stane se následující, v tomhle pořadí: začne mě svědit nos, začne mě svědit mezi půlkami, začne kapat vodovodní kohoutek. A pak nic. 

Mnou vybrané ukázky jsou spíše toho vtipného rázu, autorka ale umí zabrnkat i na vážnější notu. 

Ukázka: 
Paměť je jako vzpurný pes. Občas míček upustí a občas ho přinese, a občas nepřinese míček, nýbrž botu.

Novinka z produkce nakladatelství Host si mě zkrátka získala pro své neotřelé postavy, dynamické vztahy a podivnou směsici žánrů, které ale dokonale ladí a vytváří příběh, na nějž se nezapomíná. Domnívám se, že si knihu užijí čtenáři milující atypické hrdiny a vtipné dialogy i situace. 4/5 ⭐

Za možnost knihu číst a recenzovat bych chtěla moc poděkovat Aničce z Hostu. 

Znáte autorku? Zaujal Vás Vetešník? A jaká kniha naposledy vykouzlila úsměv na tváři Vám? Dejte mi vědět 😊

Originální název: The Hoarder (2018)

Překlad: Petra Johana Poncarová

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2019

Počet stran: 330

Krásné sobotní odpoledne, s novým designem blogu jsem se rozhodla obnovit i některé rubriky, které dlouho spaly. Dnes bych se ráda trošku rozpovídala o titulu, který právě čtu. Outsider je nejnovější kniha Stephena Kinga, vyšla začátkem května u nakladatelství Beta Dobrovský. Ústřední postavou je Terry Maitland, který údajně spáchal hrůzný zločin se sexuálním podtextem. Případ je o to děsivější, že obětí byl malý chlapec, jehož Terry (známý také jako kouč T) trénoval. Vše se zdá být naprosto jasné, existují očití svědkové a na místě činu se našlo velké množství otisků prstů i DNA shodující se s Maitlandovou. Terry ovšem tvrdí, že má neprůstřelné alibi, což mu potvrdí hned několik lidí a dokonce i kamerové záznamy. Kde je tedy pravda? Mohl být jeden člověk ve stejnou chvíli na dvou místech vzdálených od sebe stovky mil?

Jak asi většina z vás ví, Kinga bych bez váhání označila za svého nejoblíbenějšího autora. Vždy mě dokáže ihned vtáhnout do děje a donutí oblíbit si (nebo naopak nesnášet) jeho hrdiny. Nejinak tomu je v případě Outsidera. Prvních třicet stránek bylo sice trošinku pomalejších, pak je to ale až zhruba do třetiny jedna velká jízda. Těch následujících sto padesát stran jsem přečetla prakticky na posezení a byla dojatá, naštvaná i zvědavá zároveň. Autor opravdu zkušeně vyložil karty na stůl a rovnou přihodil i jedno velké eso, které mě posadilo na zadek. Bohužel mé úvodní nadšení pak vystřídaly lehké rozpaky. Do hry vstupuje jedna z postav, se kterou jsme se setkali v Kingově trilogii s detektivem Billem Hodgesem (Pan Mercedes, Právo nálezce, Konec hlídky) a ač tu postavu mám vážně ráda, kniha od té doby jakoby ztratila dech. Nerada bych prozrazovala více než je nutné a navíc mi stále zbývá zhruba sedmdesát stránek do konce, už teď však mohu zhodnotit to, že se vyprávění po skvělé první třetině neubralo právě směrem, kterým bych chtěla.

Outsidera bych prozatím doporučila detektivním nadšencům, jež jsou zároveň otevřeni tak trochu nestandardním vyšetřovacím postupům. Rozhodně se nejedná o klasického Kinga, v této knize určitým způsobem spíše navazuje právě na svou detektivní trilogii, nicméně pro mě trošku méně sympatickým způsobem. No, uvidíme, jaký bude úplný závěr.

Krásné odpoledne. Nevím, jak u vás, ale my máme pěkně pošmourno, čili ideální počasí na čtení nějaké dobré knihy. Pro dnešní tip jsem si vybrala titul, který jsem přečetla už před časem, ale stále na ten příběh a postavy v něm myslím, což je pro mě záruka skutečně dobře odvedené práce autora.

Rachel Joyce je britská autorka, věnující se zejména rozhlasovým hrám. Tvoří je pro rádio BBC a z jedné takové hry vzešla i kniha, díky níž jsem si její tvorbu oblíbila. Nejedná se samozřejmě o nic jiného než o Nepravděpodobnou pouť Harolda Frye, náhodný kup z Levných knih, od kterého jsem absolutně nic nečekala a dostala mnohé. Vyzněním je Harold velmi podobný dnešnímu tipu, takže pokud Vás zaujme jedna z knih, je velmi pravděpodobné, že se vám bude líbit i ta druhá.

Frank si otevře krámek v jedné ze zapadlých anglických ulic a začne v něm prodávat gramofonové desky. Zdá se, že u něj naprosto každý nalezne to, co zrovna potřebuje. Frank má "šestý smysl", díky kterému pozná, co se danému zákazníkovi bude líbit. Brzy se seznamujeme i s ostatními prodejci na oné ulici a život poklidně plyne dál. Dokud jednoho dne před Frankovým obchůdkem neomdlí mladá žena...

Od Obchodníka s hudbou nečekejte klasický romantický příběh, kdy na sebe všechny události navazují tak, jak bychom v rámci žánru čekali. Je to vyprávění nesmírně něžné, citlivé, plné emocí, které vám však nejsou vnucovány silou. Laskavost, to slovo mi vytane na mysli, když na knihu vzpomínám. Rachel Joyce zkrátka umí vyprávět obyčejné příběhy plné neobyčejných lidí, zasadit je do běžného prostředí, ale zároveň okořenit neopakovatelnou atmosférou. Ač mám k závěrečným kapitolám drobné výhrady, jako celek je Obchodník s hudbou přesně tou knihou, kterou v rámci žánru hledám. 

Komu se to bude líbit?

Pokračování románu Medvědín mapuje měsíce po událostech předešlého dílu. Město je otřeseno, čehož umně využívá jeden zatím nepříliš vlivný politik. Propast mezi Mědvědínem a sousedícím Hedem se zvětšuje, stupňuje se násilí a brzy někdo přijde k újmě. Manipulace i souboj o moc a uznání prostupují celým krajem a ze vší té motanice může jen těžko vzejít jednoznačný vítěz. Nebo snad ano?

Fredrik Backman se proslavil zejména svým debutovým románem Muž jménem Ove (česky Host, 2014), následovala další úspěšná díla, která prozatím vrcholí právě pokračováním Medvědína - My proti vám (česky Host, 2018). Už na podzim tohoto roku se však dočkáme nového románu - Životní terno (anotace zde). Pokud si chcete připomenou mé dojmy z prvního dílu, můžete tak učinit tady.

My proti Vám tematicky navazuje na předchozí knihu, proto bych velmi doporučila, číst je popořadě. Já sama jsem se do této vrhala s jistými předsudky, neb Medvědín je dílo skutečně vybočující. Obě knihy propojuje prostředí, charaktery a autorův neopakovatelný styl psaní. Přesto se ale v něčem zásadně liší. Medvědín působil mnohem víc komorně, Backman se soustředil na jednotlivé scény a osudy svých hrdinů. V My proti vám tuto hranici do jisté míry překračuje a víc se soustředí na město jako celek. Tematizuje politiku a machinace s tím spojené, a také populismus ("politický přístup spočívající ve snaze oslovit běžného člověka, který se domnívá, že vládnoucí skupiny nehájí či přehlíží jeho zájmy"). Kniha proto působí velmi nadčasově a pro českého čtenáře familiérně. Autor poukazuje třeba i na velmi jednoduché názorové rozdělení společnosti pomocí vykonstruovaných facebookových konverzací.

Medvědín si své příznivce získal zejména díky způsobu zpracování v literatuře celkem běžného tématu. Ta kniha byla napěchována gradujícím se koktejlem emocí, není se proto co divit, když se čtenář bojí, že se něčeho podobného v My proti vám nedočká. A ona je to pravda. Druhý díl Vás totiž (ač se to zdá nepravděpodobné) dostane do kolen ještě víc než ten první. Už to není jen problém toho nebo onoho, ale celé Skupiny (záměrně s velkým S), celého města. Autor nezapomíná ani na jednotlivce a vrací se k charakterům z předchozí knihy, proplétá je ale v kompaktní síť takovým způsobem, že se najednou zdá, že co udělá jeden, ovlivní celý Medvědín.

Pakliže jste si (tak jako já) zamilovali autorův úderný styl a jste připraveni na smršť emocí zahrnující údiv, nevěřícnost, smutek a slzy, pak uděláte jedině dobře, pustíte-li se do My proti vám co nejdřív. Možná ve Vás nezůstanou detaily z děje, ale atmosféra, hrdinové a pocit, že jste přečetli něco výjimečného jistě ano. Za pochvalu podle mě stojí i povedený překlad Heleny Matochové. 5/5 🌟

Za možnost knihu číst a recenzovat bych chtěla moc poděkovat Aničce z Hostu. 

Mám tady někoho, kdo už má za sebou Medvědín nebo snad oba díly? Který se Vám trefil do vkusu víc? A co ostatní autorovy knihy? Dejte vědět v komentářích. 💕

Originální název: Vi mot er (2017)

Překlad: Helena Matochová

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2018

Počet stran: 440

Ahoj všichni, pokud tady tedy ještě někdo zbyl 😊 Poslední měsíce byly kvůli mému končícímu magisterskému studiu jako na houpačce a chuť fotit a psát dočista zmizela. Ani teď neslibuji zázraky, ale tak nějak cítím, že je načase se pomalu vrátit. Blog tedy dostal nový kabátek a já Vás vítám u nového tipu. 

Dneska jsem dočetla knihu K moři od mojí oblíbené české autorky Petry Soukupové. Jedná se o její debutový román, za něhož získala Cenu Jiřího Ortena pro mladé autory (knihu vydala ve svých 25 letech) a byla také nominována na Magnesii Literu. Tu sice vyhrála až za svou další knihu - Zmizet - nicméně o spisovatelských kvalitách téhle dámy nám to může ledacos napovědět. Momentálně má na kontě pět knih pro dospělé, dvě dětské a mnoho příspěvků do nejrůznějších antologií. Její knihy vydává nakladatelství Host.

K moři vypráví příběh několika hrdinů, kteří jsou propojeni pletencem rodinných vztahů vrcholícím společnou dovolenou u moře. Soukupová je známá pro svůj velmi strohý a úderný styl kontrastující s hutnou výpovědí a nelehkým životním osudem většiny hrdinů. Kniha působí opravdově a byť je děj rozehrán spíše povrchově, zanechává poměrně tíživý pocit. Ačkoliv její knihy obecně vyznívají dost beznadějně, mezi řádky lze vždy najít i nějaké pozitivum. Nejinak je tomu v případě K moři, a tak může outsider nakonec vést docela spokojený život a naopak člověk, kterému osud přihrál dobré karty, svou šanci nevyužít. Přestože dávám přednost její pozdější tvorbě (nejvíce mě zasáhla nejnovější Nejlepší pro všechny), musím objektivně uznat na debut velmi vyspělý a svérázný sloh, jenž s každou další knihou brousí k naprosté dokonalosti. Pakliže jste od autorky ještě nic nezkusili, určitě to napravte. Host má navíc nyní na paperbacky akci a K moři je jednou z knih, kterou v rámci ní můžete pořídit.

Komu se to bude líbit?

Předpokládám, že většina Petru Soukupovou zná. Četli jste od ní něco? Která z knih je Vaše oblíbená? A které české autory byste mi doporučili určitě zkusit? Budu ráda, když mi dáte vědět!

Kate má všechno, co si jen mladá žena může od života přát. Je krásná, daří se jí v práci a teď to snad vypadá, že konečně i našla zajímavého partnera. Dokud ji tento zajímavý partner nepotopí před vedením firmy a je povýšen namísto ní. Kate zuří a chytne za pačesy první příležitost, která se jí naskytne, aby své nadřízené dokázala, že udělala chybu…

Tou příležitostí je PR výlet do Kodaně s partou neukázněných novinářů. Každý z nich si od cesty slibuje něco jiného a Kate má plné ruce práce, aby celou skupinu udržela pohromadě. Jejich hlavním úkolem je nasát místní atmosféru hygge a pomoci následně zpropagovat nově otevřený dánský obchodní dům s bytovými doplňky v Londýně. Byť je zezačátku skeptická nejen řada účastníků ale dokonce samotná Kate, brzy zjistí, že Dánsko není zemí nejšťastnějších lidí nadarmo.

Brzké ráno, svěží vítr ve vlasech a neuvěřitelné výhledy. Zkrátka den jako malovaný, minimálně pro pasažéry vyhlídkového letu balonem. Jejich idyla je narušena, když z výšky spatří brutální vraždu. Bohužel pro ně však i pachatel spatřil je a je ochoten udělat cokoliv, aby zakryl stopy vedoucí k němu. Obzvlášť silně mu v hlavě utkví obličej ženy v zelené bundě, která jeho čin stihla vyfotografovat. Hon začíná…

S. J. Bolton je etablovaná autorka, která je velmi známá už i českému čtenáři. Bývá pro mě sázkou na detektivko-thrillerovou jistotu (na předchozí recenze se můžete podívat tady). Její knihy jsou extrémně čtivé a vysoce návykové a nejinak je tomu i v případě tohoto samostatného příběhu.

Daisy Masonová si měla užívat oslavu, místo toho ale beze stopy zmizela. Nikdo nic neviděl, nikdo si ničeho nevšiml. Inspektor Fawley nicméně ví, že za únosem dítěte obvykle stojí někdo z nejužšího rodinného kruhu. A jeho předzvěst je jen posílena, když si promluví s jejími nejbližšími. Matka musí vypadat za každé situace jako ze škatulky, působí strojeně a snad jako by se hrozná situace ani neděla jí, otec je odtažitý a možná vůbec nejpodivnější je Daisyin nemluvný bratr. Čeho se tolik bojí?

Někdo blízký je jednou z těch detektivek, která rozhodně neupoutá motivem. Únos dítěte je dneska už skutečně otřepané téma, na druhou stranu se zdá, že nikdy nevyjde z módy. Mám takový pocit, že když už si ho autor zvolí ke zpracování, musí k němu přistoupit opravdu zodpovědně. Čtenáři totiž nezacpe pusu omíláním stejného vzorce stále dokola. Naštěstí, se to Caře Hunter (skoro) podařilo.

Umírající otec, rodinný mlýn a slib dvou bratří, že ho uchrání navzdory všemu. Je možné takovému závazku vůbec dostát? Co všechno je člověk ochoten obětovat, aby uhájil vlastní čest a právo na svobodu? Mlýn mapuje více než stoleté údobí zahrnující tři zcela rozdílné režimy.

Na počátku následuje sled rychlých událostí, které jsou korunovány jedním ze silných momentů knihy, kdy dvěma bratrům umírá otec a oni dají celoživotní závazek, že rodinný majetek udrží, ať se stane cokoliv. Vztah dvou mužů je budován od úplného prvopočátku a postupem románu přeroste z bratrského v něco mnohem víc. Karel a František mají kromě několika blízkých jen sami sebe, naučí se jeden na druhého stoprocentně spolehnout a jejich chování i komunikace jako by byla až podprahová. Ti dva nepotřebují slova, vždy za ně mluví pouze jejich činy, a dokonce i psychicky jsou na sebe napojeni způsobem, se kterým se čtenář jen tak nesetká.

Jezero na konci světa, vysychá, umírá a stejně tak krajina, která je domovem Namimu. Ztracenému klukovi, jenž nemá nic než bábu s dědkem. Jako už tolik tápajících duší před ním, vydává se hledat štěstí do světa. Bloudí, nenachází, vrací se. Jezero musí přeplout, obejít a potopit se k jeho dnu, aby pochopil. Bianca do své niterné novely zakomponovala pocit zmaru, smíření i nepochopené lásky.

Nami je nevšedním hrdinou, se kterým se půlka lidí naprosto ztotožní, půlka bude spíše odtažitá. Já bohužel zapadla do druhé škatulky, proto na mě Jezero asi nezapůsobilo tak silným dojmem jako na ostatní čtenáře. Mnohem více jsem se našla v Biančině prvotině Sentimentální román, na který můžete najít recenzi zde. Dle motivů a užitých jazykových prostředků je autorka jednoznačně rozpoznatelná, což mám moc ráda, Sentimentální román ke mně ale přesto promlouval úplně jinak. Viděla jsem tam to sdělení, tu hloubku. Jezero mi nic takového nepřineslo.

Kdesi uprostřed hlubokých lesů leží městečko Medvědín. Pro tamější obyvatele nic neznamená tolik jako hokej. Hokej hrají, mluví o něm, žijí jím. Blíží se juniorské mistrovství, jehož vítězství by změnilo vše. Pozvedlo město, přilákalo do něj nové obyvatele a sponzory, díky čemuž by se mohlo vybudovat sportovní gymnázium a vytvořily by se nové pracovní pozice. Pro vítězství jsou někteří ochotni udělat cokoliv. Cokoliv…

S Fredrikem Backmanem jsem měla tu čest už potřetí. Naše společná cesta započala knihou Muž jménem Ove, kterou nakladatelství Host vydalo v roce 2014 a pokračovala románem Babička pozdravuje a omlouvá se (Host, 2015). Přiznávám, že ani jedním z předchozích románů ve mně nedokázal vzbudit větší zájem, přesto jiskra přeskočila, a proto jsem mu dala šanci i potřetí a tentokrát ji proměnil na plné čáře.