Na počátku následuje sled rychlých
událostí, které jsou korunovány jedním ze silných momentů knihy, kdy dvěma
bratrům umírá otec a oni dají celoživotní závazek, že rodinný majetek udrží, ať
se stane cokoliv. Vztah dvou mužů je budován od úplného prvopočátku a postupem románu
přeroste z bratrského v něco mnohem víc. Karel a František mají kromě
několika blízkých jen sami sebe, naučí se jeden na druhého stoprocentně spolehnout
a jejich chování i komunikace jako by byla až podprahová. Ti dva nepotřebují
slova, vždy za ně mluví pouze jejich činy, a dokonce i psychicky jsou na sebe
napojeni způsobem, se kterým se čtenář jen tak nesetká.
Jezero na konci světa, vysychá, umírá a stejně tak
krajina, která je domovem Namimu. Ztracenému klukovi, jenž nemá nic než bábu s dědkem.
Jako už tolik tápajících duší před ním, vydává se hledat štěstí do světa.
Bloudí, nenachází, vrací se. Jezero musí přeplout, obejít a potopit se k jeho
dnu, aby pochopil. Bianca do své niterné novely zakomponovala pocit zmaru,
smíření i nepochopené lásky.
Nami je nevšedním hrdinou, se kterým se půlka lidí
naprosto ztotožní, půlka bude spíše odtažitá. Já bohužel zapadla do druhé škatulky,
proto na mě Jezero asi nezapůsobilo
tak silným dojmem jako na ostatní čtenáře. Mnohem více jsem se našla v Biančině
prvotině Sentimentální román, na
který můžete najít recenzi zde. Dle motivů a užitých jazykových prostředků je
autorka jednoznačně rozpoznatelná, což mám moc ráda, Sentimentální román ke mně ale přesto promlouval úplně jinak.
Viděla jsem tam to sdělení, tu hloubku. Jezero
mi nic takového nepřineslo.