pondělí 30. května 2016

Ostré předměty - Gillian Flynn

Originální název: Sharp objects
Překlad: Ludmila Hanzlíková
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2013
Počet stran: 272

Ospalé missourijské maloměsto Wind Gap ožívá v důsledku vražd nevinných holčiček, kterým vrah vždy vytrhá téměř všechny zuby. Proč to dělá a kdo za vším vlastně stojí, přijíždí zjistit mladá reportérka Camille Preakerová, pro kterou je to příležitost proslavit nejen sebe, ale také neznámé noviny, do nichž píše. Camille však netuší, že v ní její rodný Wind Gap vyvolá dlouhá léta potlačované vzpomínky a dávná tajemství vyplují spolu s postupujícím vyšetřováním na povrch.

Musím se přiznat, že je tomu už hrozně dlouho, co jsem četla Zmizelou, která mě naprosto uchvátila, a proto jsem se rozhodla, že nadešla ta pravá chvíle pro další s Gillianiných knih. Rozhodla jsem se pro debut Ostré předměty, které v mé poličce čekaly na přečtení už neskutečně dlouho a navíc mě tak nalákala anotace, že jsem se zkrátka nemohla dočkat.

Hned v úvodu musím uznat, že Flynnová má styl a hlavně – má nápad. Už po dvou jejích knihách mohu říct, že její romány jsou neotřelé, originální a dokáží šokovat. O to víc, že jde právě o ženu, která má knihy na svědomí. Autorka má podle mého všechno do detailu promyšlené a každá věta dává smysl, Flynnová nepotřebuje tuctové vycpávky, nepotřebuje vám všechno dopodrobna vysvětlovat. Příběh prostě tak nějak přirozeně plyne, aniž by byl zbytečně vyplňován nějakou vatou.


U Ostrých předmětů u mě však nastal jeden zásadní problém – celou zápletku jsem odhadla zhruba v polovině. Chápu tudíž, že pro někoho, koho to třeba nenapadlo, se celá kniha může jevit šokující a dotyčný netrpělivě obrací stránky, aby už se dozvěděl, jak to celé sakra je. Toto nutkání u mě však bohužel odpadlo. Kniha se četla dobře, to ano, tempo je dost svižné, ale když zkrátka tušíte, jak to asi je, nevyvolá ve vás příběh takový ten správný wau efekt. Na konci jsem si zkrátka jen potvrdila své domněnky a kniha ve mně bohužel nedokázala vzbudit větší emoce. Na rozdíl od Zmizelé, nemám potřebu se k Ostrým předmětům v budoucnu vracet.


Jak už jsme u Flynnové zvyklí, hlavní hrdinové jsou prototypy nesympatičnosti (svým způsobem) – samozřejmě, že má každý za sebou určitou minulost, která dané chování podněcuje. To je podle mého dosti osvěžující. Kladní hlavní hrdinové jsou přece téměř všude, a proto je zajímavé sledovat, že ne každý musí být nutně dokonalý. A hlavně také, co ho k té nedokonalosti vede.


Celkově tedy knihu hodnotím průměrnými 3/5. Na debut jde o dobrý počin, jenže pokud odhalíte, jak se věci mají, vytratí se ten šok, který je u této knihy asi stěžejní. Taky atmosféra není ještě tak úplně dotažená, jako třeba právě ve Zmizelé. Zkrátka to celé není tak napínavé, tak doladěné…O to víc jsem ráda (za sebe i za Flynnovou), že za ty roky psaní tolik spisovatelsky dorostla. Ta ženská má skvělé nápady, doufám tedy, že se od ní v budoucnu ještě něčeho dočkáme. Na mě na poličce čekají ještě Temné kouty, takže pokud jste je četli, určitě budu ráda, pokud mi dáte vědět, jak se Vám líbily. Nezapomeňte se taky vyjádřit k Ostrým předmětům a Zmizelé, budu se těšit!

pátek 27. května 2016

Víkendové čtení #13

Ahoj všichni, máme tady zase pátek a to znamená jediné – další Víkendové čtení. Než se dostaneme k samotné knize, chtěla jsem se jen rychle omluvit, že jsem tento týden nebyla příliš aktivní. Na vině je velká hudební akce, jejíž jsem byla součástí (pracovně). Teď už se snad ale všechno vrátí do starých kolejí a já nejen, že budu opět častěji přispívat na blog, ale také doženu všechny resty a projdu nové příspěvky na Vašich blozích. J


Dnes se úplně poprvé pouštím do knihy, která mi byla poslána na recenzi. Abych byla úplně přesná, vyhrála jsem ji na recenzi. Jedná se o třetí a závěrečný díl Sirotčince slečny Peregrinové – Knihovnu duší od Ransoma Riggse. Knihu vydalo nakladatelství Jota, kterému tímto ještě jednou velice děkuji. Pokud snad náhodou Sirotčinec neznáte, jedná se o fantasy trilogii určenou primárně dětem. Sledujeme osudy Jacoba, který se po smrti svého podivného dědečka vydá na ostrov u břehů Walesu, aby mohl prozkoumat záhady týkající se právě tajemného sirotčince slečny Peregrinové. Všechny tři díly této série doprovází úžasně děsivé fotografie, které dotváří samotný příběh. Na Knihovnu duší jsem nesmírně zvědavá, uvidíme, jak se mi zalíbí.

Znáte Sirotčinec? Líbil se Vám? A těšíte se na filmové zpracování prvního dílu, které nemá na svědomí nikdo menší než Tim Burton? Určitě mi dejte vědět, a pokud o filmu nevíte, nezapomeňte se mrknout na trailer (tady)! 

středa 25. května 2016

Jak čtu

Krásné středeční odpoledne přeji, dnes se spolu po delší době setkáváme u takového „ukecanějšího“ (J) článku. Rozhodla jsem se s Vámi podělit o to, „jak čtu“. Ať už se jedná o místo, nějaké čtecí návyky, co při čtení dělám a nedělám atd. Tento článek je v mnohém inspirován tagem „Jak čtu“, jen jsem nechtěla jen tak stroze odpovídat na dané otázky, ale spíš se trošku rozepsat. J

Začala bych asi tím, že dokážu číst kdekoliv – naprosto. Nejraději sice samozřejmě čtu v klidu doma, ale nemám absolutně problém číst v přeplněných dopravních prostředcích (a to i ve stoje), ve vaně, když čekám na zkoušku, v čekárně u doktora, zkrátka kdekoliv a kdykoliv se dá. Proto mám na všech cestách při ruce vždy knížku nebo alespoň audioknihu v telefonu, abych tyto mnohdy otravné a dlouhé chvíle, měla čím vyplnit. K tomu, že čtu kdekoliv, se váže i to, že mě ve čtení nemůže absolutně nic rušit. Když jsem sama, volím ticho, ale dokážu se soustředit i při televizi, hudbě či rozhovoru jiných. Tak nějak se od toho prostě oprostím a ponořím se do příběhu. J

Pár lidí už zarazilo, že toho za měsíc přečtu celkem dost (i když já si to tedy nemyslím). K tomu bych řekla asi tolik, že mám spoustu času. Myslím spoustu. Studuju, ale školu mám jen jednou, dvakrát týdně. Nepracuju – pouze příležitostně dělám instruktorku u koní. Mám samozřejmě povinnosti okolo domácnosti a nesedím jen doma na zadku, mám taky jiné záliby, ale obecně si myslím, že oproti jiným mám opravdu dost volného času. Taky čtu celkem pravidelně. V autě (když řídím) pokaždé bez výjimky poslouchám audio, když zrovna při cestě v autobuse neusnu, čtu si. A mým největším rituálem je každodenní večerní čtení. Přítel obvykle kouká na telku nebo pracuje na počítači a já si v těchto chvílích klidu beru na hodinku, na dvě každý večer knihu.


Na to, že jsem knihomol, o své knihy nedbám tak úzkostlivě jako druzí. Ne, že bych je ničila, ohýbala stránky, hřbety nebo tak něco, ale tím, že knížky tahám všude s sebou, je na nich po přečtení prostě většinou znát jisté opotřebení – nevadí mi to, mám ráda, když je na knize vidět, že ji někdo četl. Z toho důvodu mám ráda i knihy z antikvariátů, mají jisté kouzlo, nádech historie nebo jak to říct. J Pokaždé, když si koupím starou knihu, koukám, jestli v ní náhodou není nějaké věnování. J

Do knih nepíšu, ale povětšinou si zajímavé pasáže označuji barevnými lepícími štítky, které mohu kdykoliv vyndat. Psaní do knih mi ale nevadí (když se nejedná o knihy z knihovny). Se svými knihami přece může každý nakládat, jak chce, a pokud uzná za vhodné, že je třeba si poznamenat nějakou myšlenku, proč ne. U čtení povětšinou také nesvačím, ovšem je to spíš způsobeno tím, že mi to moc technicky nejde – držet knihu pouze jednou rukou a obracet stránky a tak (:D), než že by mi to připadalo nějaké barbarské. Znovu – moje kniha, moje způsoby…


Jako poslední bych zmínila, že absolutně nemám problém číst více knih najednou. Moc nechápu, proč by s tím vůbec někdo problém mít měl. Myslím v tom ohledu, že by se mu třeba slévaly jednotlivé příběhy. To přece nejde ne? Každé vyprávění je úplně jiné, stejně tak jako postavy, prostředí, spisovatelův styl a já nevím, co ještě. Chápu ale ten důvod, že pak třeba nevíte, po které knize sáhnout a loudáte se s oběma (nebo i s více). Já mám obvykle rozečtenou jednu fyzickou knihu a jednu poslouchám jako audio.


No, myslím, že už to ukončíme, článek je snad dostatečně dlouhý. J Budu ráda, když se k jakémukoliv z výše zmíněných témat nějakým způsobem vyjádříte. Jak a kde čtete Vy? Jedna kniha nebo víc? Psaní do knih nebo ne? Ráda se taky dozvím, co zrovna čtete nebo na co se chystáte. Mějte se krásně, moji milí. J

pátek 20. května 2016

Víkendové čtení #12

Hezké páteční ráno, mí milí. Vítejte u dalšího Víkendového čtení. Znáte to, zkoušky jsou sice v plném proudu, ale to mi vůbec nezabrání, abych si zase pár chvil nevyšetřila pro nějakou dobrou knihu. Jsem více než přesvědčená, že ta, kterou jsem si vybrala tentokrát, bude naprosto skvělá. Se sérií finišuji, takže jsem moc zvědavá, co si autoři zase nachystali!


Jak už Vám tedy asi došlo, společnost mi bude dělat pátý díl komiksové série Joea Hilla a Gabriela Rodrigueze – tento nese název Časohrátky. Pokud se chcete o celém Zámku a klíči dozvědět více a náhodou jste nezaregistrovali moji recenzi na předchozí čtyři díly, najdete ji tady. Tento komiks mohu opravdu bez obav doporučit naprosto všem a to i těm, kteří s tím nemají žádnou zkušenost. Já se komiksového zpracování taky nejdřív bála, nikdy dřív jsem žádný nečetla, ale tento opravdu vyrazí dech každému z Vás. J

Předpokládám, že mnoho z Vás sérii asi nečetlo, proto mám na dnes jinou otázku. Četli jste vůbec někdy nějaký komiks? Jaký to byl a jak se Vám líbil? Poslední dobou se s nimi totiž roztrhl pytel – Sojčák, Sochař, Sága a takhle bychom mohli ještě pěknou chvilku pokračovat… Tak mi dejte vědět, budu se těšit na případné tipy. J

úterý 17. května 2016

Skrytá těla - Caroline Kepnes

Originální název: Hidden bodies
Překlad: Jan Netolička
Nakladatelství: Domino
Rok vydání: 2016
Počet stran: 464


Skrytá těla jsou pokračováním ze všech stran skloňovaného románu Ty. Opět se setkáme s Joem Goldbergem, v jehož knihkupectví začne pracovat Amy Adamová. Joe je jí okouzlen, ale dívka záhy zrádně zmizí. Stopy vedou do Los Angeles a Joe je rozhodnutý Amy najít a pomstít se jí. LA je plné pochybných existencí a zoufalců, kteří touží po životě v Hollywoodu a jsou pro to ochotni udělat cokoliv.  Ne tak záhadná, krásná a bohatá Love – nemohla by ona být pro Joea konečně tou pravou?

Ufff, řeknu vám, že sepsat jakž takž ucházející verzi na anotaci, která by vám o příběhu prozradila právě tak akorát a nic navíc, byl opravdu oříšek. Snad se mi to ale podařilo a nevyzradila jsem vám z děje víc, než je potřeba.


Hned v úvodu se musím přiznat, že román Ty (recenze zde) se mi zdál v mnoha ohledech originální, ale Joe ani příběh sám mě nedokázali více zaujmout. Proto jsem ke Skrytým tělům přistupovala s větší obezřetností a neměla přehnaná očekávání. To se ukázalo býti velmi dobrou strategií, protože mi Kepnesová dokázala vyrazit dech. V prvním díle se jí to nepodařilo, ale tady už beze všech pochybností ano. Její styl je velmi surový, bez jakýchkoliv příkras a má velký dar udeřit vám políček přesně, když to nejmíň čekáte. Obzvlášť po polovině knihy jsem na konci každé kapitoly zírala s otevřenou pusou a musela číst dál.

Konečně jsem si zamilovala Joea! Jo je to parchant, hnusák, zločinec, stalker a já nevím, co ještě, ale já mu to štěstí přeju a vy mu ho budete přát taky. Budete mu držet palce i na nohou, aby mu všechno prošlo. Teď se úplně usmívám, když si vzpomenu, jak jsem si v recenzi na Ty stěžovala, že mu všechny činy prochází hladce, a že to nepůsobí uvěřitelně. Teď, když už to s ním nevypadá tak růžově, jsem jeho největší fanynka.


A Love…mrcha nebo miláček? To vám samozřejmě nemůžu prozradit, ale její charakter je rozhodně vykreslen na jedničku, je tak opravdová! Twist v závěru vás zanechá oněmělé a jediné, co budete chtít je, aby už sakra vyšel třetí díl.

Tak, jak jsem tedy Ty spíše nedoporučovala, tak teď rozhodně doporučuji díly oba – pěkně popořadě, i když Skrytá těla jsou daleko lepší. J Mám takový dojem, že kdybych teď Ty četla znovu, možná bych i dokonce k hodnocení přihodila hvězdu navíc, protože už jsem si prostě zamilovala Joea. A taky Kepnesovou – ženská s jedním s nejlepších stylů, co si můžete koupit. #AllYouNeedIsLove – nebo ne? 5/5 a přečtěte si to!


„A upřímně, Facebook není tak hrozný, jak jsem si myslel. Jakmile jsi tam, otevře se ti síť, jejímž si středem, a to člověku dodá pocit síly. Lidé jsou zábavní, je sranda je pozorovat. Stejně jako kočky. Jsou tak osamělí, že tráví narozeniny na internetu a děkují ostatním za přání, i když si vlastně všichni vzpomněli jen díky tomu, že jim to Facebook řekl.“

neděle 15. května 2016

Polámané panenky - James Carol

Originální název: Broken dolls
Překlad: Roman Lipčík
Nakladatelství: BB art
Rok vydání: 2015
Počet stran: 312


Policejní profilista a syn odsouzeného masového vraha Jefferson Winter je pozván do Londýna, aby tamní policii pomohl s vyšetřováním obzvlášť krutých případů. Pachatel drží své oběti dlouhé týdny v zajetí, kde je mučí, pak jim provede lobotomii a pustí je na svobodu. Ze čtyř žen už se staly „polámané panenky“, dokáže Jefferson zachránit tu pátou?

Tato kniha ležela na mé poličce pěkně dlouho. Sama přesně nedokážu říct proč, když jak obálka, tak anotace, jsou takové lákavé. Nicméně konečně na tuto všemi vychvalovanou knihu došla řada a já jsem hrozně ráda, že jsem se do ní konečně pustila.

Hned na úvod musím přiznat, že mi byl hlavní hrdina super sympatický. Je nesmírně inteligentní a skrze stránky na mě taky působil dost charismaticky. Plusem je to i to, že se občas napije, ale to nutně neznamená, že hned musí být alkoholikem nebo nějakým ztroskotancem, jak mají autoři občas v oblibě. Zajímavá je rovněž jeho minulost – jako syn masového vraha si s sebou tuto skutečnost nese jak v osobním, tak v kariérním životě. Nemůže zapomenout na větu, kterou mu jeho otec řekl, když umíral – „My dva jsme stejní“. Jefferson se zoufale snaží dokázat světu, že zákony genetiky nemusí vždy platit.


Co mě trošku mrzelo je, že nám autor nenechal více nahlédnout do Winterovy hlavy. Líbily by se mi třeba nějaké skoky do minulosti a vzpomínky na dětství, nebo alespoň ukázka toho, jak jeho geniální mozek pracuje. Jefferson totiž obvykle přišel s nějakou parádní myšlenkou, která se ukázala býti pravdivou, ale už ne tak často jsme se dozvěděli, jak k tomu dospěl.

Příběh sám je samozřejmě správně mrazivý. Autor střídá dějovou linku vyšetřování s vyprávěním samotných obětí, což je nesmírně atraktivní a vytváří to tu správnou hustou atmosféru. Pokaždé, když došla řada na vyprávění oběti, jsem se sama místy až bála, co jí pachatel zase provede. Popis mučení i provádění lobotomie byl sepsán tak akorát, abyste měli husí kůži po těle, ale zase vás to úplně nevykolejilo. Pro otrlé to může být trošku málo, pro ty, co nemají s thrillery zkušenost zase trochu moc. Pro mě osobně to bylo tak akorát. Taková plíživá hrůza…


Je škoda, že vám nemůžu z děje více prozradit a pozastavit se tak u některých detailů, nicméně celkově byl příběh vytvořen podle mého na jedničku. Jedinou vadou na kráse byl ten zbytečný „twist“, kdy pachatel vybočil ze vzorce svého chování. Zavánělo mi to klišoidností a takovou přeumělkovanou akcí. To si mohl Carol odpustit, protože i tak by příběh zůstal napínavý.

Závěrem mi ale nezbývá než říct, že knihu s klidným svědomím doporučuji všem, co mají rádi thrillery s detektivní linií, nebojí se „trochy“ krve a chtějí postavy, které je snadné si zamilovat. Kromě Wintera se totiž v průběhu setkáme i s jeho kolegy ze Scotland Yardu, kteří jsou taky vykresleni na výbornou. Hodnotím 5/5 a moc se těším, až se dostanu k pokračování Dobře se dívej.


A co Vy a Winter? Kamarádíte se? J A už jste se dostali k pokračování? Určitě mi napište, budu se moc těšit.

sobota 14. května 2016

Bezprostřední dojmy ze Světa knihy 2016

Hezký podvečer mí milí, před chvilkou jsem dorazila ze Světa knihy a naprosto neplánovaně jsem se rozhodla se s Vámi podělit o své zážitky, dokud jsou ještě čerstvé. Předem se omlouvám, ale nechtělo se mi s sebou tahat foťák, takže použité fotky (krom koupených knih, samozřejmě) nejsou mé vlastní…


Musím se přiznat, že jsem na Světě knihy byla vůbec poprvé a jsem nesmírně ráda, že jsem se tam letos konečně vypravila. Pro každého knihomola je to obrovský zážitek. Tolik knih pohromadě jsem možná ještě nikdy neviděla. Panuje tam skvělá atmosféra a je úžasné vidět tolik lidí (a hodně z nich bylo mladých), co milují knihy.

Petra Dvořáková
Kromě nákupů je samozřejmě možnost navštívit spoustu doprovodných programů a autogramiád. Já si byla poslechnout třeba Petru Dvořákovou, která představovala svou novou knihu Sítě, a pak jsem si samozřejmě skočila i pro podpis. Zavítala jsem také na besedu Yrsy Sigurdardóttir, která byla výtečně zpracovaná a paní, co pokládala otázky, byla úžasně vtipná, takže jsme se toho o Yrse mohli mnoho dozvědět. Také od ní jsem ukořistila podpis. J Dále pak ještě od Petry Soukupové a Katjy Kettu. Všechny zmíněné autorky byly velmi sympatické a jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost je vidět.

Yrsa Sigurdardóttir


Při procházení jednotlivých stánků s knihami jsem zahlédla i mnoho známých tváří ze světa blogerů, třeba Ohanu (Ohana’s world of pure imagination) či Kamču (Hlava plnáknih), jsem ale strašpytel, takže jsem je neoslovovala. Přišlo mi takové trapné k nim naběhnout a říct: „jéé, já tě sleduju na YouTube a máš úžasná videa“ – hm…co si o tom myslíte? Oslovili jste/oslovili byste takto někoho? J Naopak jsem docela poctivě vyhlížela Vlastu (Vysvobozená) či Šárku (Můj knižníráj), ale na ty jsem štěstí neměla…Škoda, s těmi bych pokecala ráda. J

Co se týče nákupů, asi si mě dovedete představit. Mým jediným limitem byl nedostatek peněz a volných rukou, jinak bych jim tam snad vykoupila všechno. Celkem jsem si odvezla čtrnáct kousků – pět antikvariátních a devět nových. Ze všech mám samozřejmě nesmírnou radost, ale blíže Vám je představím až v měsíčním shrnutí, tak se aspoň máte na co těšit. J Mimochodem, teď při zkouškovém je fakt bezva nápad kupovat si tolik knih…


Celkově musím říct, že jsem tedy nadmíru spokojená. Samozřejmě nebylo všechno perfektní – třeba ozvučení při besedách či odvětrávání prostorů, ale zážitek to byl famózní a jsem si jistá, že příští rok vyrazím znovu. Snad se tam napřesrok potkáme! J Krásný zbytek večera všichni a dejte mi vědět o svých pocitech a zážitcích, a pokud jste nebyli, jak jste prožili sobotu Vy? J

pátek 13. května 2016

Víkendové čtení #11

Hezký pátek, všichni. Zítra vyrážím na Svět knihy a už se opravdu nemůžu dočkat, trochu se bojím, že moje peněženka utrpí, ale s tím se zkrátka asi musí počítat. J Kromě zmíněné akce mi ale přes víkend (a další dny) udělá radost jistě i kniha, na kterou se chystám a nesmírně těším. Jedná se o tip od Kristýnky z Book Talk blogu a vzhledem k tomu, že máme nejen stejný vkus na knihy, ale obvykle i stejný názor, se moc těším a jsem přesvědčená, že mě kniha nadchne.


Jak už jste tedy asi mohli vypozorovat, jedná se o Bílé kosti od Grahama Mastertona. První díl ze série s vyšetřovatelkou Katie Maguireovou, ve kterém bude muset hlavní hrdinka přijít na kloub záhadám sahajícím daleko do minulosti, ale i jejich dozvukům z přítomnosti. To, že se děj odehrává v Irsku, je pro mě milý bonus. Nemůžu se dočkat. J

Co čtete nebo se chystáte číst Vy? Bílé kosti – znáte je, líbily se Vám? Chystáte se na Svět knihy – potkáme se? Dejte mi vědět…J

středa 11. května 2016

Ediční plán #4 - květen 2016

Ahoj mí milí čtenáři. Tak se zdálo, že jaro už je konečně v plném proudu a těch zamračených dní jsme se už konečně zbavili, ale (alespoň u nás) to dnes vypadá na déšť... Opět po měsíci nástává čas, se podívat na další várku knih, které vyšly či vychází v průběhu května. Můj TBR seznam je sice naprosto nekonečný, a i kdybych do něj 7 (slovy SEDM) let nic nepřidala, stejně bych měla pořád co číst, ale to mi vůbec nebrání, zapisovat do něj dál. :D

 
Jako už tradičně se první vrhneme na knihy, které už vyšly. Hned v úvodu měsíce to bylo Ve službách zla od Roberta Galbraitha. Jak asi většina z vás ví, jedná se v pořadí už o třetí případ Cormorana Strika. Knihu vydalo nakladatelství Plus. Já tedy bez mučení přiznávám, že jsem četla pouze úvodní díl Volání kukačky, kniha se mi zdála jako takový lepší průměr, takže vážně nechápu, proč jsem se ještě pořád nepustila do Hedvábníka. No, nicméně, jak druhý, tak tento třetí díl mám určitě v plánu, takže na ně jistojistě jednou dojde řada.
 
9. 5. vydalo nakladatelství Metafora knihu od Majgull Axelssonové – Nejmenuji se Miriam. Přestože se normálně válečným příběhům vyhýbám, tento mě zaujal. Kniha vypráví o stárnoucí Miriam, která až na sklonku svého života odhalí tíživé tajemství, které si v sobě nese už od dob druhé světové války. Kniha mě kromě anotace zaujala i nápaditou obálkou.

Teď uděláme takový větší skok a přesuneme se ke knihám, které teprve vyjdou. Shodou okolností by všechny měly vyjít až koncem měsíce, tak se necháme překvapit. Jako první mě zaujal Rok zázraků od Sarah Winmanové. Kniha by měla vyjít 23. 5. u nakladatelství Beta – Pavel Dobrovský. Asi jsem nějaká ujetá na příběhy seniorů, ale toto dílo znovu vypráví příběh devadesátileté stařenky, která žije v malebném Cornwallu. Jednoho dne se u jejích dveří objeví zubožený voják a mezi těmito dvěma hlavními hrdiny vzniká nepravděpodobné přátelství.

Jak už jsem zmiňovala ve Víkendovém čtení (zde), před několika týdny nás opustila Harper Lee. 26. 5. by mělo nakladatelství Mladá fronta vydat její druhý román Postav hlídku. Kniha svým příběhem navazuje na legendární Jako zabít ptáčka, přestože byla údajně sepsána ještě před touto klasikou. No, jestli za tímto počinem skutečně stojí Harper Lee, se můžeme jen dohadovat, každopádně já doufám, že kniha dostojí kvalit své slavnější sestry.

Na 31. května naplánovalo nakladatelství Host vydání hned dvou kousků, které mě nesmírně zaujaly. První je detektivka Děti hněvu od české autorky Nely Rywikové. Už to samo o sobě by ve mně stačilo vzbudit zájem. Přiznávám, že jsem snad ještě žádnou moderní detektivku od českých spisovatelů nečetla a mám takový dojem, že je nejvyšší čas začít. Kniha ale má podle mého také povedenou obálku.

Druhou, a zároveň poslední dnešní knihou, je Vídeňské bratrstvo od Ingara Johnsruda. Mělo by se jednat o mrazivou severskou krimi a zároveň o debut tohoto nadějného norského novináře. Naplánovaná je trilogie, tak uvidíme, jak to dopadne. Nicméně já zkrátka severské autory můžu a i obálka knihy je podle mého skvělá. (Dnes to vypadá, že opravdu nedodržuji známé heslo: „Nesuď knihu podle obalu“. Když já si prostě nemůžu pomoct J).

Zaujala Vás některá ze zmíněných knih? A jak se stavíte k detektivní sérii Roberta Galbraitha? Jste fandové nebo si Rowlingovou raději uchováváte pouze jako autorku Harryho Pottera? Určitě mi dejte vědět a klidně přihoďte i Vaše tipy na tento měsíc. Budu se těšit. Mějte se krásně!

úterý 10. května 2016

Rozum a cit - Jane Austen

Originální název: Sense and sensibility
Překlad: Eva Kondrysová
Nakladatelství: Vyšehrad
Rok vydání: 1989
Počet stran: 288

Rozum a cit vypráví příběh (především) dvou sester Elinor a Marianny, které se po smrti otce musí přestěhovat spolu s matkou a mladší sestřičkou z velkolepého sídla do malého zahradního domu. Obě sestry mají už pomalu věk na vdávání, a proto je čas poohlédnout se po dobré partii. Starší Elinor je prototypem dámy – umí konverzovat, je střídmá a velice inteligentní. Naopak mladší Marianna je spontánní, otevřená a nebojí se projevit naplno své city. Která z nich nakonec dojde štěstí?

Mí pravidelní čtenáři jistě vědí, že Rozum a cit byl mou první čtenou knihou od jedné z nejslavnějších autorek vůbec – Jane Austenové. Musím se přiznat, že sama nevím, proč jsem tak dlouho s touto klasikou otálela, nicméně pravdou je, že by mě tento příběh v pubertě pravděpodobně nezaujal tolik, jako teď.

Děj samotný je samozřejmě typicky austenovský. Mladé dámy v letech na vdávání hledají nejvhodnějšího partnera, který by je zajistil. Tady se pozastavím – znám totiž mnoho žen (dívek), které by v této době chtěly žít. Naprosto to nechápu. Tehdejší život byl spjatý tolika konvencemi, všechno bylo předepsáno – jak se má člověk oblékat, jak má mluvit a kdy, jak se má chovat…Já si upřímně vůbec neumím představit žít v tak neemancipované době, kdy hlavní náplň dne tvořilo bezduché tlachání a (ne)zdvořilé námluvy. To jsem ale odbočila…Já samozřejmě chápu, že tak to dřív prostě chodilo, proto to Jane vůbec nevyčítám. Naopak – musím uznat, že na to, že je příběh sám vlastně dosti plochý a málokdo by z něj uměl něco vykřesat, Austenová si s tak jednoduchým námětem poradila dokonale.


Hlavní zásluhu na tom má jistojistě její vytříbený styl psaní. Ať už se jedná o popis či dialogy, vše je naprosto perfektní a opravdu podmanivě napsané. Austenová umí výborně vykreslit prostředí i atmosféru. Popis Mariannina soužení byl vážně velmi autentický. Tím se dostávám k postavám samotným. Jsou to tak opravdoví lidé, chybují, radují se, smutní, ale za každé situace věříte, že skutečně existují. Opravdu, k autorčinu stylu nemám nejmenších výtek.

Vzhledem k tomu, že jsem tady knihu víceméně vychválila až do nebes, se tak pravděpodobně budete ptát, proč jsem tedy knize srazila z hodnocení jednu hvězdu. A odpověď je „nevím“ – musí vám zkrátka stačit, že přestože je to vynikající kniha, vím, že to není ten typ, na který bych si vzpomněla ještě za dlouhá léta. I tak Vám všem ale knihu mohu bez obav doporučit. Pokud máte rádi Anglii té doby, potrpíte si na prvotřídní styl a nevadí vám, že se v knize prakticky nedočkáte žádné akce, určitě je to to pravé pro Vás. Doporučit mohu také stejnojmenný film s Emmou Thompson, Kate Winslet, Alanem Rickamanem, Hughem Grantem a spoustou dalších zvučných jmen v hlavních rolích. Celkové hodnocení tedy 4/5.


Jaká je Vaše nejmilovanější Austenová a proč? Budu ráda, když se se mnou podělíte v komentářích. J PS: Omlouvám se za fotky, ale mé vydání nepatří zrovna k nejfotogeničtějším…

neděle 8. května 2016

Příšerné příběhy vánoční - Chris Priestley


Originální název: Christmas tales of terror
Překlad: Vít Penkala
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2015
Počet stran: 124

Příšerné příběhy vánoční jsou souborem sedmi povídek, které mají společné dva rysy – všechny se odehrávají v čase Vánoc a jejich úkolem je navodit mrazivou atmosféru, nahnat strach a dokázat, že každý špatný skutek bude po zásluze potrestán. Chris Priestley je českým čtenářům znám již několika předešlými knihami – Příšerné příběhy vánoční jsou v pořadí dokonce už čtvrtým počinem ze série „příšerných příběhů“.

V období Vánoc vypukla kolem této knihy v blogerském světě tak trošku mánie, kterou jsem se nechala strhnout a knihu si také pořídila. To, že se jedná o knihu pro děti, mi nevadilo, čtu takové příběhy občas ráda, navíc jsem se těšila na originální náměty jednotlivých povídek, u kterých mě bude mrazit. To alespoň slibovala anotace. Při koupi hrálo velkou roli rovněž velmi povedené zpracování knihy, které má na svědomí česká ilustrátorka Lucie Straková. V Anglii, odkud pochází autor, totiž vyšla pouze jako e-kniha.


Jedná se o dílko útlounké s velkými písmenky a ještě s ilustracemi, takže čtení vám zabere nanejvýš jedno odpoledne. Já osobně tedy ale vůbec nechápu, proč jsou kniha a vlastně i autor, tak vychvalováni. Každá povídka (bez výjimky) je totiž naprosto neoriginální a s náměty jsme se v různých obdobách setkali už jinde. Ani jedna ve mně nezanechala hlubší stopu a teď, když píšu recenzi, si stěží vybavuji jejich obsahy. Matně si vzpomínám, že ještě tak úplně nejhorší nebyly povídky Sněhulák a Jinovatka, to ale nic nemění na tom, že ani ony nebyly námětem ba ani zpracováním ničím výjimečným.


Celkově mě tedy kniha hodně, hodně zklamala. Nakonec jsem jí udělila 2/5 a to jen kvůli zmiňovanému pěknému zpracování. Příběhy samotné jsou podle mého doporučitelné jen opravdu malým čtenářům, kteří jsou ještě horory zcela nepolíbení. Když si představím, že já ve dvanácti louskala svého prvního Kinga, tak mi označení „pro mládež“ u této knihy připadá opravdu úsměvné. Takže pokud máte devítiletého sourozence a chcete ho večer malinko postrašit, pak je tato kniha možná tou správnou volbou. Já ji schovám pro svou (nyní pětiletou) neteř a až trošku doroste, uvidím, co na to bude říkat ona.

Nečetli jste náhodou některý z povídkových souborů „příšerných příběhů“? Co na to říkáte Vy? Budu ráda, když mi dáte vědět. J

pátek 6. května 2016

Víkendové čtení #10

Hezké páteční ráno Vám všem. Vítám Vás u jubilejního desátého víkendového čtení. Pro tuto „slavnostní“ příležitost (J) jsem si chtěla vybrat něco speciálního, a tak jsem sáhla po knize, která je za a) úplně nejnovějším přírůstkem v mé knihovně a za b) naprostou klasikou, ke které jsem se ještě nedostala.


Jsou to zhruba dva měsíce, co nás opustila jedna z největších autorek vůbec – Harper Lee. Vůbec nevím, proč jsem se tak dlouho zdráhala pustit se do jednoho z nejslavnějších děl, jaká kdy byla vydána. Na Jako zabít ptáčka však konečně došla řada a bude mi dělat společnost v nadcházejících dnech. Jsem šíleně natěšená!

Četli jste tuto knihu? Jaký je Váš názor? A co si myslíte o tom, že má zanedlouho vyjít další kniha této slavné spisovatelky Postav hlídku? Mně osobně totiž připadá malinko podivné, že autorka za celý svůj život napsala právě pouze Jako zabít ptáčka a najednou, pár týdnů po její smrti, se jako zázrakem objeví další kniha, která byla údajně sepsána ještě před zmiňovanou klasikou…Budu se nesmírně těšit na Vaše názory. Mějte se překrásně!

čtvrtek 5. května 2016

Knihy mého srdce #1 - Malá velká díla

Ahoj moji milí čtenáři, dnes Vás vítám u zbrusu nové rubriky „Knihy mého srdce“. V té Vám každý měsíc představím vždy tři knihy, které mě opravdu oslovily natolik, že na ně nikdy nezapomenu a bez váhání bych je doporučila každému. Ony tři knihy vždycky budou mít nějakého společného jmenovatele – dnes jsem vybrala knihy „malé“ co do velikosti či počtu stran, ale „velké“ svou myšlenkou, obsahem, tím, co sdělují…Doufám, že Vám tato rubrika přinese spoustu inspirace a zalíbí se Vám. J

První knihou, kterou tady prostě musím zmínit, je všeobecně známý a milovaný Malý princ od francouzského spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho. Já opravdu předpokládám, že tuto klasiku snad četl úplně každý. Pokud snad ne – jedná se o filozofickou pohádku, která má podle mého mnohem víc co nabídnout dospělému než dětem. Obsahuje opravdu velké množství hlubokých myšlenek a snad na každé stránce si při čtení podtrhnete nějaký citát. Stejně jako další knihy, které dnes zmíním, mohu tuto knihu doporučit naprosto všem!



Dále tu mám asi opravdu nejmenší knížečku z celé mé knihovny. Muž, který sázel stromy od Jeana Giona je devadesátistránková povídka, kterou zvládnete přečíst během 20 minut, v sobě ji však budete nosit až do konce života. Vypráví příběh Elzéarda Bouffiera, který v nehostinné pustině den co den sází stromky. Tohoto člověka navštíví vypravěč příběhu, je jím okouzlen, ale musí odejít do války. Když se vrátí, na místo pustiny najde krásný les, díky kterému půda znovu získala vláhu a do těchto končin se opět vrací život. Opravdu je to jedna z těch knih, které se velmi těžko popisují. Její hlavní myšlenkou je to, že i jednotlivec dokáže velké věci. A je to pravda. Stačí chtít…Podtitulem tohoto skvostu je „o muži, který sázel naději a vypěstoval štěstí“ – lépe to popsat nedokážu…Přečtěte si to!



Posledním kouskem, který vám dnes představím, je Tracyho tygr od amerického spisovatele Williama Saroyana. Velice se omlouvám, ale nedokáži přesně říci, o čem tato kniha je. Jedná se znovu o kraťounkou novelu, o „lyrickou moderní pohádku“. Je to už dávno, co jsem se k této knize dostala, ale často na ni vzpomínám i teď. Úplně stejně jako předchozí dvě, ve mně vyvolala mnoho emocí a zanechala hlubokou stopu. Další z knih, na které zkrátka nikdy nezapomenu.



Tím tedy končí dnešní výčet „knih mého srdce“, doufám, že se Vám tato nová rubrika zalíbila. Pokud jste některou z knih četli (tedy předpokládám, že Malého prince ano – zajímaly by mě spíše ty další dvě), určitě mi dejte vědět, co si o nich myslíte. Nezapomeňte také připsat, jaká je Vaše srdcová „malá velká kniha“. Budu se moc těšit. J

úterý 3. května 2016

Jackaby - William Ritter

Originální název: Jackaby
Překlad: Vratislav Kadlec
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2015
Počet stran: 280

První díl z plánované série příběhů o svérázném detektivovi Jackabym. Píše se rok 1892 a mladičká Abigail Rooková přijíždí do New Fiddlehamu. Zoufale se snaží najít práci, když tu jí do oka padne inzerát na asistentku právě u Jackabyho. Vzhledem ke své situaci detektiva vyhledá, a ačkoliv je zprvu jeho metodami zaskočená, brzy se z nich stává sehraná dvojice. Ještě ten den je po hlavě vržena do případu řádícího sériového vraha. Jackaby je přesvědčen, že vraždy má svědomí nadpřirozená bytost, a proto si při vyšetřování všímá pouze neobyčejných věcí. Abigailonou úlohou je tedy naopak zaznamenávat všednosti, které ale nakonec mohou hrát v případu klíčovou roli. Oba navíc musí bojovat nejen s masovým vrahem, ale také s místní policií. Ta totiž vytrvale odmítá, že by případ neměl na svědomí obyčejný smrtelník.

Jestli už nějakou dobu sledujete můj blog, pak asi víte, že jsem se na tuhle knihu celkem dost těšila, ačkoliv se nejedná tak úplně o žánr, po kterém bych asi obyčejně sáhla. Detektivka, která se přirovnává k Sherlockovi – oká, proč ne; ale přeci jen to nadpřirozeno a hashtag Young adult vzadu na obálce mě docela odrazovaly. Na doporučení mnoha lidí (bloggerů) jsem si ale knihu přeci jen zakoupila, abych zjistila, co na tom všichni mají.

Sama musím uznat, že mě kniha ze začátku bavila. Prvních sto stran jsem přelouskala ani nevím jak. Je to hodně jednoduché čtení (místy až moc), proto se to čte prakticky samo. Hlavní hrdinka Abigail je celkem fajn postava a ani Jackaby mi nebyl nesympatický. Tím tak nějak ale končí výčet pozitiv této knihy.


Jak už zmiňovali mnozí jiní, vraha opravdu není těžké odhalit a víte proč? Protože v knize jsou asi tak dva podezřelí. Navíc je to celé naservírované tak „nenápadně“, že vám to prostě dojde snad hned, jak se ona postava objeví na scéně. Další věcí, na kterou jsem se celkem těšila, je atmosféra viktoriánské Anglie, i tady jsem ale narazila. Kromě toho, že se asi stokrát (nepřeháním) dozvíte, že hlavní hrdinové utíkají po „kočičích hlavách“ (na toto spojení jsem po dočtení fakt alergická), jsou popisné pasáže akorát tak tam, kde se nehodí. O Anglii se tedy nedozvíte nic, zato popis místa činu, cituji: „Nedbale nahozený cákanec sytě karmínové se táhl po tapetách a na podlahu z něj stékaly tmavé krůpěje. Jasně rudé pyžamo zesnulého získalo ještě sytější karmínový odstín a rána na hrudi byla srovnatelná jako u Arthura Bragga o pár dveří dál. Krev se rozlila všude kolem, pramínky se rozběhly podle spár v prkenné podlaze a vykreslily topografii místnosti temnými kalužemi.“ Já tedy nevím, jestli tyto pasáže mají na diváka působit děsivě (jak slibuje anotace), mně se to ale zdálo spíše směšné a dosti rušivé. Nevím, jak na vás působí takový popis místa činu…?

Kniha dále slibuje býti vtipnou, tak k tomu řeknu asi tolik, že ty cca dvě úsměvné hlášky z úst Jackabyho ji opravdu nespasí. No, a aby toho nebylo málo, ani v tomto díle se autor nevyhnul klišoidním scénkám a citovým výlevům, což už mě úplně dodělalo.


O tom, jestli si přečtu pokračování, budu muset opravdu dlouho přemýšlet. Tato kniha každopádně pro mě byla docela velkým zklamáním a nemohu ji doporučit. Udělila jsem jí nakonec 2/5 za ten alespoň trochu slibný začátek a celkem sympatické postavy. Pokud jste tedy knihu četli, budu ráda, když mi do komentářů napíšete, co vám se líbilo a co ne. Pokud jste ji nečetli, napište mi něco pěkného, ať si spravím náladu alespoň pročítáním Vašich úžasných zpráv. J Mějte se krásně!

pondělí 2. května 2016

Volání netvora - Patrick Ness

Originální název: A Monster calls
Překlad: Anežka Sedláková
Ilustrace: Jim Kay
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2012
Počet stran: 216

Volání netvora vypráví příběh malého Conora O’Malleyho, jehož maminka je těžce nemocná, babička se k němu chová jako k cizímu, spolužáci se mu posmívají nebo ho prostě přehlížejí a tatínek bydlí s jinou rodinou moc daleko. Není proto divu, že má Conor pocit, že je na všechno sám. Uprostřed nocí, vždy krátce po půlnoci, ho však začne navštěvovat Netvor – obrovský chodící, mluvící, starý tis, který roste na kopci za domem. Postupně mu vypráví tři příběhy, ve kterých Conora učí, že ne vždy je vše takové, jaké se zdá být. Poslední noci chce po Conorovi, aby vyprávěl poslední – čtvrtý příběh, aby jeho prostřednictvím čelil sám sobě a podíval se do očí děsivé pravdě.

 Volání netvora je kniha, po které jsem dlouho toužila. Už si ani nevzpomínám, kde jsem se o ní dozvěděla poprvé, ale pamatuji se, že mě strašně upoutala nejen námětem, ale hlavně nádherným zpracováním, které musí zaujmout prostě každého.

„Příběhy jsou divoké šelmy, nikdy nevíš, jakou spoušť napáchají.“

„Jak řekl netvor: Jsou i horší věci než být neviditelný, a měl pravdu.“

Příběh Conora vás chytne za srdce, Patrick Ness sepsal tuto knihu na námět Siobhan Dowdové, která knihu nestihla dokončit, protože sama trpěla vážnou nemocí, jíž podlehla. Moc se mi líbilo, že Patrick i přesto, že si sám obdobnou situací neprošel, dokázal sepsat tak silný příběh a je od něj také úctyhodné, že knihu Siobhan na počest věnoval. Upřímně přiznávám, že se mě kniha hluboce dotkla, rozervala mě a na konci jsem si málem vyplakala oči. Podle mého by musel být člověk z kamene, aby s ním toto dílo nezamávalo.

„Knihu našeho života nepíšeme slovy. Píšeme ji činy. Není důležité, co si myslíš. Záleží na tom, co děláš.“

„Zdálo se to neuvěřitelné, ale život šel dál. Čas na nikoho nečeká.“

Autorův styl je podmanivý, vybroušený a celým příběhem jsou prodchnuty hluboké myšlenky, které ve vás budou rezonovat ještě dlouho po přečtení. Jak už jsem říkala, atmosféru knihy navíc umocňuje její dokonalé zpracování. O ilustrace se postaral famózní Jim Kay (v poslední době nejznámější díky kresbám v novém ilustrovaném vydání Harryho Pottera).

„Příběhy jsou velice důležité. Někdy jsou důležitější než cokoli jiného. Bývá to tehdy, sdělují-li pravdu.“

Je pro mě hrozně těžké nějakým způsobem přenést na papír ten pocit, jaký ve mně Volání netvora dokázalo vyvolat. Je rozhodně výjimečné, zarylo se hluboko do mě, budu na něj dlouho vzpomínat a určitě jsem ho nečetla naposledy. Má co nabídnout každému, o tom jsem přesvědčená. Doporučuji toto dílo bezvýhradně vám všem, ale předem vás varuji, abyste se připravili na jednu z nejemocionálnějších náloží, jaké lze v knihkupectvích sehnat. 5/5