čtvrtek 31. března 2016

Přečteno za březen 2016

Hezké pošmourné dopoledne moji milí. Vítám Vás u nového článku, v němž se s Vámi podělím o krátké názory na knihy, které se mi podařilo přečíst v průběhu března. Celkem jsou to čtyři dokončené knihy, jedna rozečtená a jedna rozposlouchaná audio. Pokud sledujete mojí rubriku Víkendové čtení, nebude pro Vás výčet knih ničím překvapivým, ale můžete se alespoň dozvědět, jak se mi dané knihy zalíbily. Na všechny zmíněné knihy taky rozhodně přichystám recenze, takže se nebojte, že bych Vás ochudila o celý můj názor. No tak jdeme na to! J

Za prvé jsem dokončila svého vůbec prvního Pratchetta – konkrétně Barvu kouzel, což je první díl z fantasy série Úžasná Zeměplocha. Spousta lidí mě varovala, abych tuhle ságu nezačínala od začátku, že prý ty úvodní díly za moc nestojí. No, já tedy nevím, ale mě ten svět okamžitě pohltil. Pratchettova imaginace a jeho smysl pro humor? Už dlouho mě žádná fantasy takhle nedostala. Barvu kouzel jsem tedy nakonec ohodnotila 4/5 (jednu hvězdu mám do zálohy na ta „lepší“ díla), ale radím Vám dobře – pusťte se do Zeměplochy, celý ten svět i postavy si určitě zamilujete.


Následují názory na knihy, které můžete znát právě ze zmiňované rubriky Víkendové čtení. Nepravděpodobná pouť Harolda Frye je kniha, na kterou jsem úplnou náhodou narazila jednou v Levných knihách. Pamatuji se, že mě hrozně zaujala svou obálkou a po přečtení anotace už to bylo jasné. Jsem hrozně ráda, že se mi zase jednou potvrdilo, že v LK se skrývají opravdové skvosty. Harold jako postava je prostě báječný. Dávám mu 5/5 a doufám, že se spolu ještě někdy při re-readingu setkáme.

Následovalo Ve stínu černých ptáků od Cat Winters. Hrozně mě zaujalo, jak nápaditě je kniha zpracovaná. Text doplňují dobové fotografie z konce první světové války, kdy svět zachvátila obávaná španělská chřipka. Na pozadí těchto událostí se rozvíjí příběh mladičké Mary Shelley (pojmenované po známé autorce), které zemře její milý. Musím se přiznat, že málokdy se mi stane, že tak moc sympatizuji s hlavní postavou. Mary je ale úžasná. Bohužel příběh sám a hlavně atmosféra nebyly až tak dotažené, jak bych si představovala. I tak ale knihu hodnotím 4/5 a mohu ji doporučit. J


Poslední dokončenou knihou jsou Švábi, druhý díl detektivní série s Harrym Holem. Zpočátku jsem si myslela, že by se mi Švábi přeci jen mohli líbit více než Netopýr, ale nakonec tomu tak nebylo. Knihy si jsou dost podobné, jen Austrálii Jo vyměnil za Thajsko. Jinak mi na knize vadí úplně ty samé věci jako v předchozím díle. Nevýrazné postavy, umělé dialogy, příliš kostrbatá zápletka a hlavně – béčkový závěr, který by byl moc rád něčím víc. Hodnotím 2/5. Chystám se ještě na Červenku, ale pokud se mi nezalíbí, tak s autorem na dobro končím.

V průběhu celého měsíce jsem poslouchala audio verzi kompletních Hunger games od Suzanne Collins, kterou úžasně namluvila Tereza Bebarová. Povedlo se mi doposlouchat první díl tedy Arénu smrti, a přestože jsem to vůbec nečekala, příběh se mi moc zalíbil. Katniss je jako hlavní hrdinka skvělá, a i když je příběh dost předvídatelný a kniha celá napsaná docela jednoduchým stylem, já si poslech užila a určitě budu pokračovat i v dalších dílech. Tuto audio knihu tedy zatím nebudu hodnotit, počkám si, až dokončím celou sérii.


Na měsíc duben mám (jak také můžete vědět z Víkendového čtení) rozečtená Skrytá těla od Caroline Kepnes. Teď jsem zhruba v polovině a musím říct, že se zatím kniha vyvíjí velmi slibně. Doufám, že bych ji dnes nebo zítra mohla dokončit, a že se mi i po dokončení bude líbit tak jako doposud. Dílo obsahuje množství skvělých a trefných hlášek, takže jsem se pro pobavení rozhodla jednu připojit: …budu v pohodě, protože v té době už budu normální člověk s řádným profilem na Facebooku. Žijeme v době, kdy lidé, kteří nemají 4 355 přátel, jsou považováni za odpad společnosti, jako by sociálně aktivní lidé nemohli být schopni vraždit. Jojo Joe mi začíná být sympatický. J

A co Vy? Máte zkušenosti s některou z výše zmíněných knih? Obzvlášť by mě zajímal Váš názor na Zeměplochu. A jaká byla Vaše nejlepší kniha za březen? Budu ráda, když mi dáte vědět do komentářů!

středa 30. března 2016

Hostina pro vrány - G. R. R. Martin

Píseň ledu a ohně – 4. díl
Originální název: A Feast for crows
Překlad: Hana Březáková
Nakladatelství: Talpress
Rok vydání: 2012
Počet stran: 864

Hostina pro vrány je čtvrtým dílem historické fantasy Píseň ledu a ohně od amerického spisovatele a držitele mnoha literárních cen George R. R. Martina. Po kruté válce, která propukla v Sedmi královstvích o žádaný Železný trůn, jsou mocnosti zdecimovány a každý se snaží nějak uživit a přežít. Spousta hlavních postav, které jsme znali z předchozích dílů je mimo hru a prostor tak naopak dostávají noví hrdinové, kteří doposud stáli spíše v ústraní. I v tomto díle pro nás Martin přichystal spoustu akce, napětí, překvapivých zvratů, nepravděpodobných spojenectví a intrik. V dnešní recenzi se zaměřím nejen na tento díl, ale tak trochu i na sérii jako celek.

Hned v úvodu musím přiznat, že tuto ságu prostě zbožňuju – což je celkem logické vzhledem k tomu, že jsem se dopracovala ke čtvrtému dílu. Je pravda, že fantasy obecně já můžu (ale takové to pravé, originální a propracované – namátkou třeba Harry Potter, Pán prstenů či Zeměplocha), ale tahle série je prostě výjimečná. Dosud jsem se nikdy nesetkala s takovým množstvím postav. Nejdřív jsem si myslela, že to bude na škodu, že se nebudu orientovat, ale už od prvního dílu (Hra o trůny) to nebyl žádný problém. Martin dokáže své charaktery dokonale vystavět, všichni prochází úžasným vývojem a změnou – navíc je každý jiný, takže si je zkrátka nespletete. Jak je asi známo, Martina moc nezajímá, koho máte nebo nemáte rádi. V průběhu všech dílů kosí hrdiny i antihrdiny bez milosti, a tak jsem se přistihla, že ani nemám vyloženě nejoblíbenější postavu. Osud nikoho mi však není lhostejný. Autor ve mně taky dokázal vzbudit jakýsi soucit či pochopení se všemi – já vím, že třeba Cersei možná nesnášíte, ale pro mě se opravdu v průběhu knih stala jednou z oblíbenkyň a její osudy moc ráda sleduji.

Rozmanité v knize jsou nejen charaktery, ale také prostředí. Martin má svůj svět opravdu výjimečně propracovaný a dokáže skvěle vystihnout ledovou atmosféru Zdi, stejně tak jako horké kraje za Úzkým mořem. Na své si proto přijde milovník pevniny, ostrovů, léta i zimy. Mě osobně baví spíše dění právě v centrální části Sedmi království – tedy Zimohrad a Královo přístaviště, ale u čtení jsem se ještě nikdy nenudila a už vůbec by mě nenapadlo třeba přeskakovat postavy, které mě baví méně!


Čtvrtý díl je, stejně jako díly předchozí, rozdělen do kapitol, přičemž každá kapitola se vždy věnuje nějaké konkrétní postavě. Martin sám přiznal, že už mu to místy přetéká přes hlavu, a proto se v tomto díle zaměřil jen na několik málo postav, které v předešlých dílech nedostaly tolik prostoru. Nechci prozrazovat, o jaké hrdiny jde, protože by to byl celkem spoiler…Spousta fanoušků si právě u tohoto dílu stěžuje, že se autor zaobírá nezajímavými charaktery, a že je proto tento díl horší, ale mně to tak rozhodně nepřipadalo! S napětím jsem sledovala všechny zápletky a oblíbila si několik postav, ke kterým jsem předtím vůbec netíhla.


Celkově se tedy podle mého názoru jedná znovu o povedený díl. Nenechte se odradit vysokým počtem stran u každé knihy, není to na škodu, právě naopak. Bude vám to odsýpat a budete chtít víc! Na mě čeká ještě poslední zatím vydaný díl Tanec s draky a už se nemůžu dočkat, co nového si pro nás v něm Martin zase nachystal! 5/5

úterý 29. března 2016

Zámek a klíč - Joe Hill & Gabriel Rodriguez

Originální název: Lock & Key
Překlad: Jan Kantůrek
Nakladatelství: Comics Centrum
Rok vydání: 2011 - 2015


Zámek a klíč je komiksová série z pera Joea Hilla ilustrovaná Gabrielem Rodriguezem. Sledujeme zde osudy rodiny Zámkových, která se po smrti manžela/otce stěhuje na rodinné sídlo Klíčov v Lovecraftu. Hlavní hrdinové – Nina, Tyler, Kinsey a Bóďa se s tragickou událostí vyrovnávají každý po svém. V průběhu příběhu dochází také k odhalování tajemných klíčů s magickými účinky…V Čechách doposud vyšly čtyři díly – Vítejte v Lovecraftu, Hlavohrátky, Koruna stínů a Klíče království. V této recenzi jsem se rozhodla zhodnotit sérii jako celek.

Zámek a klíč byl mou první zkušeností s komiksem vůbec, vždycky jsem si myslela, že to není nic pro mě. Žila jsem v domnění, že komiksy nutně znamenají Supermana a Spidermana, a že je čtou puberťáci pod lavicí. No – nemohla jsem se více mýlit. Tato série je prostě fantastická. Hill nám představuje nesourodou čtveřici hlavních postav a k tomu spoustu postav vedlejších. Příběh výborně odsýpá a graduje. Každý díl končí tajemněji a napínavěji než ostatní! Určitě se po dočtení každé knihy nebudete moci dočkat pokračování.

Děj je perfektní směsicí hororu, nadpřirozena, mezilidských vztahů, napětí, ale najdou se i prvky romantické. Celé to má ohromný spád, ale nejlepší ze všeho jsou postavy – jejich vývoj. Třeba v prvním díle mě výrazně oslovil pouze nejmladší člen rodiny Bóďa, ale v díle čtvrtém už jsem se seriózně začala bát o všechny. Trochu mi to celé připomíná Kinga (jak by taky ne, když je Joe jeho syn), ale přesto je to nesmírně originální. Hill prostě asi podědil tu úžasnou schopnost vybalancovat všechny podstatné prvky knihy do dokonalé rovnováhy.

Rozhodně je zapotřebí zmínit také kresbu, o kterou se postaral famózní Gabriel Rodriguez – ten se taky s každým dalším dílem výrazně zlepšuje. Trojka a čtyřka měly podle mě kresbu rozhodně nejdokonalejší. Kromě příběhu samotného Rodriguez na konec každého dílu připojuje tzv. ObrazÁrnu, kde si můžete jeho tvorbu detailně vychutnat v podobě celostránkových ilustrací.


Pro celý děj jsou velmi podstatné klíče, které jsou nacházeny v průběhu všech dílů – každý z klíčů propůjčí jeho majiteli nějakou schopnost – namátkou třeba Lebeční umožní z hlavy vyndat cokoliv, co tam mít nechcete nebo naopak přidat něco, co byste rádi uměli. S každým dílem klíčů samozřejmě přibývá, proto jsou všechny známé klíče vždy shrnuty na konci knihy, abyste měli dobrý přehled, což je dalším plusem knihy. Nestane se vám tak, že byste zapomněli nějaké souvislosti.



Za zmínku stojí rozhodně taky překladatel – Jan Kantůrek, bez něj by totiž knihy v češtině nebyly tím, čím jsou. Kantůrek je dvorním překladatelem třeba takového Terryho Pratchetta, což jistě něco vypovídá o jeho kvalitách.



Závěrem tedy mohu knihy jen doporučit a to všemi deseti. Ani v jednom díle jsem nenalezla jedinou věc, která by se mi nelíbila, a nemůžu se dočkat dalších dílů. Měly by údajně vyjít v dubnu tohoto roku, tak snad se dočkám. Pokud tedy váháte, jestli je pro vás komiks to pravé, zaručuji vám, že z tohohle budete vedle, ať už jste komiksoví/hororoví nebo nejste. Zámek a klíč prostě musí dostat každého zcela bez výjimky. 5/5 pro celou sérii!

pátek 25. března 2016

Víkendové čtení #4

Krásný pátek moji milí, vítám u posledního březnového víkendového čtení. Nemůžu uvěřit, že čas letí tak rychle…Musím se přiznat, že poslední dobou čtu hlavně odborné články pro mou bakalářskou práci, už mi z toho trošku hrabe, a proto se vždy snažím vyšetřit nějaký čas pro čtení něčeho „normálního“.

No a co „normálního“ mi zpříjemní poslední březnové dny?


Skrytá těla Caroline Kepnes jsou pokračováním kontroverzního románu Ty. Znovu se setkáme s maniakem Joem. Jak už pravděpodobně víte, např. z recenze – zde; Ty se mi zdálo býti průměrným románem, ale přesto jsem se rozhodla to s autorkou ještě zkusit. Pevně doufám, že se mi Skrytá těla zaryjí pod kůži daleko víc než předchozí díl.

Co budete číst Vy? Taky nějakou drasťárnu nebo jaro raději přivítáte s něčím poklidnějším a mírumilovnějším? J Rozhodně mi napište do komentářů – budu se těšit.

úterý 22. března 2016

Jak píšu recenze


Hezký den mí milí čtenáři, jsem tu pro Vás s dalším článkem z rubriky „Jak“ – dnes se s Vámi podělím o to, jak píšu recenze.


Asi jste si toho už všimli, ale já většinou nevydávám recenze na knihy, které jsem momentálně přečetla, ale spíše na ty, jež jsem už dokončila před nějakou dobou. Původně je to proto, že když jsem tento blog zakládala, tak už jsem měla nějaké recenze napsané a bylo mi líto je nevyužít, tudíž jsem je na blog začala přidávat. Tím pádem samozřejmě vznikl jakýsi skluz, protože jsem mezitím už zase přečetla další knihy. Postupně se to budu snažit dohnat a myslím, že během zhruba dvou měsíců by to už mohlo víceméně korelovat – tedy, že bych vydávala recenze na právě dočtené knihy.

S tím souvisí další věc – a sice že nepíšu recenze na dokončená díla ihned, ale až třeba za měsíc. Na jednu stranu je to pak někdy docela těžké (vybavit si příběh a všechny detaily), na druhou stranu tak ale poznám opravdu dobrou knihu. Když si totiž na veškeré postavy, atmosféru i děj vzpomínám i takovou dobu poté, značí to, že kniha musela rozhodně dobrá být.


Osobně patřím k těm „pisálkům“, kteří recenzi napíší na „první dobrou“. Zkrátka si otevřu Word a píšu víceméně tak, jak mě slova napadají. Vždy se snažím dodržet schéma: krátká (mnou vymyšlená) anotace, nějaké klady, pak zápory a nakonec celkový pocit, jaký z knihy mám. Obvykle rozebírám autorův styl, na kterém mi velmi záleží a samozřejmě také postavy, atmosféru, dialogy a děj. Platí však, že všecko sepíšu naráz a k recenzím se pak už většinou nevracím a neopravuji je. V den zveřejnění je maximálně znovu překontroluji kvůli pravopisu a snažím se o to, aby se mi neopakovala slova, ale tomu se nikdo vždy stoprocentně nevyhne.


Při publikování recenzí často používám obrázky obálek z internetových stránek, ale toto je bod, který bych do budoucna rozhodně ráda vylepšila. S přítelem jsme si nedávno pořídili nový fotoaparát – zrcadlovku od Nikonu, takže (přestože nejsem moc zdatný fotograf) se budu snažit už vždy mít vlastní fotky a postupně snad aktualizuji i starší recenze.


Jak píšete recenze Vy? Také celé naráz, anebo slova pečlivě volíte a nad každou recenzí strávíte hromadu času? Zajímá Vás ještě něco ze zákulisí psaní tohoto blogu? Určitě mi dejte vědět do komentářů – budu moc ráda.

neděle 20. března 2016

Velký Gatsby - Francis Scott Fitzgerald

Originální název: The Great Gatsby
Překlad: Michal Prokop
Nakladatelství: Československý spisovatel
Rok vydání: 2012
Počet stran: 197

Velký Gatsby je dnes už klasickým příběhem, který je znám po celém světě. Dvacátá léta byla bouřlivou dobou. Dobou paradoxů. Dobou propastných sociálních rozdílů. Atmosféru bouřlivých večírků a období americké prohibice zachytil ve svém díle jeden z největších spisovatelů minulého století Francis Scott Fitzgerald.



Velkého Gatsbyho jsem prvně četla tuším někdy v sedmnácti jako čtivo k maturitě. Už tenkrát se mě příběh hluboce dotkl, a proto jsem byla zvědavá, jestli se mu to podaří i na podruhé.

Já prostě miluju tu dobu – kdyby mi dal někdo na výběr, v jakém období bych chtěla žít, pravděpodobně by to bylo právě meziválečné období. Ze stránek Fitzgeraldova románu na mě ta atmosféra úplně dýchá – přepychové večírky, luxusní domy, nenaplněné lásky, třpytivé šperky a přenádherné šaty…Nechápejte mě zle, kdybych si mohla vybrat, volila bych radši život někde v ústraní na vsi (:D), ale atmosféra těch let musela být prostě výjimečná.


Autor umí také skvostně vystavět jednotlivé charaktery. Mně bylo Gatsbyho tak líto…Úplně jsem chápala všechny jeho pohnutky. A ani ostatní mi nebyli lhostejní – ať už se jednalo o svérázného Toma, křehkou a nerozhodnou Daisy, sebevědomou Jordan či samotného vypravěče Nicka Carrawaye, i na podruhé jsem si je moc oblíbila.

Jediné mínus knihy vidím v délce, podle mě by si román zasloužil delší zpracování. Podrobnější…Chtěla bych vědět víc, chtěla bych s jednotlivými postavami strávit více času. Taky bych samozřejmě chtěla, aby to dopadlo trochu jinak J


Celkově je ale román Velký Gatsby právem označován za výjimečný. I nyní na mě příběh velmi silně zapůsobil a navždy zůstane jedním z děl, na která si často vzpomenu. Určitě jsem ho také nečetla naposledy. Nakonec jsem mu udělila (velmi poctivé) 4/5! Doporučuji ho Vám všem. Zároveň věřím, že je to jedno z děl, jež četlo opravdu mnoho z Vás, pokud se tedy mezi Vámi snad najde někdo, komu se román nelíbil, určitě mi napište proč. Hrozně mě totiž vždycky zajímají důvody, proč se někomu nelíbí něco, z čeho já jsem nadšená J

sobota 19. března 2016

Úterky s Morriem - Mitch Albom

Originální název: Tuesdays with Morrie
Překlad: Jiřina Stárková
Nakladatelství: Rybka Publishers
Rok vydání: 2012
Počet stran: 152


V Útercích s Morriem nás autor Mitch Albom seznámí s příběhem, který skutečně prožil, a který poznamenal jeho pohled na svět. Při svých studiích potkal neobyčejného učitele, jehož ale po dokončení školy přestal vídat. Když se dozví, že onen učitel (Morrie) onemocněl vážnou chorobou, rozhodne se ho navštívit. Navzdory věkovému rozdílu se z nich stávají dobří přátelé a Morrie předá během posledních úterků svého života Mitchovi nezapomenutelné lekce, které zcela změní jeho životní postoje.

Přestože byla kniha přeložena do více než dvaceti jazyků a je tedy údajně celosvětově známá, já o ní nikdy neslyšela. Narazila jsem na ni úplnou náhodou, když jsem jednou dělala větší objednávku na buxu – toto dílko tam totiž bylo s ohromnou slevou, tak jsem si řekla, že už pro tu krásnou hřejivou obálku stojí za to, mít ji doma. Obsah mě však potěšil stokrát víc než „nějaká“ obálka…


Kniha je přenádherně napsaná a obsahuje tolik mouder, že je velká škoda číst ji najednou. Je neskutečně dojemná, pravdivá a donutí vás k zamyšlení. Rozpláče vás…Málokdy se mi u knih stává, že opravdu musím ustat ve čtení a chvíli popřemýšlet o obsahu. Tady se mi to stávalo každou chvilku. Je to jedna z těch knih, ke které se budete vždycky rádi vracet a vždycky v ní objevíte něco nového.


Stařičkého Morrieho si pro jeho životní postoje a lásku k životu a k lidem zkrátka musíte zamilovat. Takového učitele bych opravdu přála poznat každému. I skrze pouhé stránky mě donutil zamyslet se nad vztahem ke svojí rodině a k lidem ve svém okolí. Umínila jsem si, že své příbuzné zkrátka musím více navštěvovat, a že se musím více věnovat svým přátelům a lidem, které mám ráda. Bohužel, jak už tomu bývá, je tento „úkol“ někdy těžké dodržet pro nás pro všechny. Každý má svůj život, své cíle, své zaměstnání, své problémy a málo času vážit si toho, co je opravdu podstatné. A to je velká škoda…Nezbývá nám tak než doufat, že „na konci“ budeme mít dost času dát všechno do pořádku. Za tento hluboký literární zážitek rozhodně uděluji 5/5 a knihu doporučuji vám všem, protože jsem si jistá, že si z ní každý něco odnesete.


„Jakmile se naučíte, jak umírat, naučíte se, jak žít.“

pátek 18. března 2016

Víkendové čtení #3

Krásný pátek Vám všem, vítám Vás u dalšího víkendového čtení. Během tohoto měsíce (konkrétně od 13. do 20.) probíhá celosvětový Readathon Slay that series. Původně jsem si myslela, že bych se mohla zapojit, ale pak jsem měla dost povinností a dalších věcí kolem, takže jsem od tohoto nápadu upustila. Nicméně jsem si už ke čtení přichystala nějaké knížky, a tak jsem se rozhodla, že si je přečtu i přesto, že to nebude v rámci zmiňovaného Readathonu.


Tento víkend mě tedy čeká druhý díl detektivní série s Harrym Holem od Joa Nesbøho (omluvte to skloňování, nikdy si tím nejsem jistá) a sice Švábi. Po přečtení prvního dílu (recenze – zde) jsem dost skeptická, ale vzhledem k tomu, že mám knihu doma, si říkám, proč nedat opěvovanému autorovi další šanci. Navíc mám chuť na detektivku, tak snad se mi Švábi zalíbí více než Netopýr.

S jakou knihou strávíte nadcházející víkend Vy? A co Nesbø? Oslovil Vás? A která jeho kniha je podle Vás nejlepší? Na každý názor se budu moc těšit!

čtvrtek 17. března 2016

Ediční plán #2 - březen 2016

Ahoj všichni, vítám Vás u dalšího edičního plánu – dnes Vám v něm představím knihy, které vyšly/vychází v březnu (nebo by alespoň měly vyjít!). Dneska to tak trošku bude vypadat jako reklama na nakladatelství Kniha Zlín, ale je to opravdu jen náhoda, tak mi to odpusťte J
 
Stejně jako minule začnu knihami, které už vyšly. První z nich jsou Skleněná těla od spisovatelské dvojice Erik Axl Sund. Pokud je Vám toto jméno povědomé, tak určitě díky trilogii Slabost Victorie Bergmanové zahrnující mimo jiné i Vraní dívku. Já Vraní dívku četla – zdála se mi jako takový průměr a doma na mě čekají i zbývající dva díly, ke kterým jsem se ještě pořád nějak nedokopala, ale rozhodně se na ně chystám. Co se týče Skleněných těl, mělo by se znovu jednat o mrazivý thriller, tentokráte s detektivní zápletkou, ve které bude velkou roli hrát hudba J. No, rozhodně to zní zajímavě, takže možná, že až dokončím zmíněnou trilogii, se podívám i po této knize.
 
7. 3. vydal Knižní klub další dílo uznávaného autora Toma Roba Smitha (známý hlavně pro své Dítě číslo 44) a sice Farmu. Mělo by se jednat o rodinný psychothriller, jehož anotace mě opravdu nesmírně zaujala. Hlavní hrdina Daniel totiž obdrží dva telefonáty – jeden od otce, který mu říká, že se jeho matka zbláznila…Druhý od matky, která tvrdí, že otec je lhář a je zapojen do nějakého děsivého zločinu. Komu ale věřit?

Dále tu mám knihu od Celeste Ng – Vše, co jsme si nikdy neřekli. Vyšla 16. 3. u Odeonu, a přestože jsem o této autorce ještě v životě neslyšela, vypadá kniha docela slibně. Zdá se, že půjde o směsici detektivky okořeněné řešením mezilidských vztahů, což mám moc ráda, a proto se po tomto díle do budoucna asi podívám.
 
Na dnešek, tedy 17. 3. tu mám hned tři knihy, které vychází v rámci Velkého knižního čtvrtku. První z nich jsou Sítě od uznávané české autorky Petry Dvořákové. Kniha vychází u nakladatelství Host a dle anotace se jedná o příběhy tří žen, jejichž životy jsou poznamenány nízkým sebevědomím. Nízké sebevědomí sebou často přináší i muže – manipulátora. Na knihu se opravdu těším už proto, že jsem se letos rozhodla dávat více šancí českým autorům.
Další dvě knihy tohoto data vydá Kniha Zlín. Provazochodkyně je novinkou od světoznámého Simona Mawera, na kterého si už dlouho brousím zuby, ale ještě jsem se k němu nedostala. Druhá je kniha s krkolomným názvem Jerúldelger od Iana Manooka. Jedná se znovu o thriller s detektivní zápletkou (dneska Vám jich představuji nějak hodně, ale tak – jedná se o můj oblíbený žánr, tak to snad pochopíte J). Co mě na knize ale zaujalo úplně nejvíc je prostředí – mongolské stepi a hlavní město Ulánbátar? No vážně, kolik knih odehrávajících se v Mongolsku jste četli? J

Poslední dvě knihy z mého dnešního výběru jsou opět od Knihy Zlín (já Vám říkala, že to bude vypadat jako reklama na tohle nakladatelství) a obě vychází 31. 3.
První z nich je Trest a smrt, což je podle mého názoru dílo, které Vás musí praštit do očí už svou obálkou. Autorem je Mats Olsson. Hlavní hrdina Harry Svensson je úspěšný novinář se sadomasochistickými choutkami, který má spojitost s vraždami dvou žen…
Poslední knihou, jež dnes zmíním, je Planina od Steinara Bragiho. Mělo by se jednat o kombinaci psychologického thrilleru s islandskou lidovou kulturou a jenom tyhle dvě věci mi stačí, abych zbystřila!

Jaké knihy, které tento měsíc vychází, zaujaly Vás? Četli jste některou z výše zmíněných? A jaký máte názor na spisovatelské duo Erik Axl Sund a jejich Vraní dívku? Určitě mi dejte vědět do komentářů, moc ráda si to přečtu…







středa 16. března 2016

Všechno je definitivní - Stephen King

Originální název: Everything’s eventual
Překlad: David Petrů, Linda Bartošková (Sestřičky z Elurie)
Nakladatelství: Pavel Dobrovský – BETA s.r.o.
Rok vydání: 2003
Počet stran: 422

Čtrnáct různorodých hororových povídek z pera mistra žánru Stephena Kinga. Mezi jinými je čtenáři jistě známá např. povídka 1408, podle níž byl natočen film Pokoj 1408 s Johnem Cusackem v hlavní roli. Tento soubor, ostatně jako každé Kingovo dílo, slibuje napětí, krev, nadpřirozeno a mrazení v zádech. Zajímavostí je, že autor před (nebo za) každou z povídek umístil krátký vysvětlující komentář.

Je mým dobrým zvykem u povídkových souborů vždy vypsat jednotlivé povídky, napsat k nim krátkou anotaci a zhodnotit je jednu po druhé. V případě čtrnácti povídek by to už ale byl opravdový oříšek, a tak jsem se pro tentokrát rozhodla zhodnotit knihu tak nějak celou najednou.


Jak už tomu u povídkových souborů většinou bývá, najdeme zde jak povídky dobré, tak špatné. Díky bohu, že má King tak dokonalý styl, díky němuž dokážete vydržet i u povídek, které zrovna nepatří k vašemu šálku kávy. Mezi další plusy knihy patří rozhodně postavy – King je zkrátka prvotřídní pozorovatel a posluchač, a proto vám i ti nejméně pravděpodobní hrdinové budou připadat jako staří známí. Rovněž různorodost jednotlivých povídek dává této knize body k dobru – na své si zde totiž přijde milovník klasické vyvražďovačky, tajemných a záhadných úkazů i ten, kdo si libuje ve sci-fi a fantasy. Skalní fanoušci navíc jistě ocení také povídku Sestřičky z Elurie vážící se ke gigantické sáze Temná věž.


Mně osobně nejvíce oslovily povídky: Silniční virus míří na sever, 1408 (u které jsem zhlédla i filmové zpracování, jež se ale dost liší) a hlavně Jízda na střele. To je povídka, která se mne opravdu hluboce dotkla a stoprocentně se k ní budu vracet. Naopak třeba povídky Místnost smrti či Vše, co miluješ, ztratí se v dáli rozhodně nepatří k něčemu, na co bych vzpomínala ještě dlouhá léta…


Celkově se tedy jedná o průměrný povídkový soubor, ve kterém si jistě každý najde alespoň tu „jednu svojí“, nicméně King má lepší díla – a to o hodně. Za čtivost, výborné postavy, atmosféru a několik literárních skvostů Panu spisovateli uděluji 3/5. 

pátek 11. března 2016

Víkendové čtení #2

Ahoj všichni, přeji Vám krásný pátek a vítám Vás už podruhé u této mé pravidelné rubriky. V následujících několika dnech zařizuji stěhování svého koníka, díky čemuž odjíždím na místo, kde není internet. Ano, i taková místa ještě existují J, takže nebudu pár dní online. Ještě předtím se proto chci s Vámi podělit o informace o knížce, které mi na cestách bude dělat společnost.


Je jí Ve stínu černých ptáků od Cat Winters. Tuto knihu jsem dostala k Vánocům a ještě jsem se k ní nedostala, proto to chci v příštích dnech napravit. Jedná se o duchařinu, která tak nějak obletěla před pár měsíci blogerský svět a já se nemůžu dočkat, až si na ní udělám obrázek sama J

Určitě mi dejte vědět do komentářů, s jakou knihou si nejbližší dny zpříjemníte Vy, jestli jste Ve stínu černých ptáků četli, a zda se Vám kniha líbila. Budu se těšit…

čtvrtek 10. března 2016

Aristokratka ve varu - Evžen Boček AUDIOKNIHA

Vydavatel: OneHotBook
Interpret: Veronika Kubařová
Délka: 3:39 h

Aristokratka ve varu je volným pokračováním Poslední aristokratky a znovu se zde setkáváme se starými známými tvářemi. Ani nyní nebude chybět svérázná rodina Kostků – otec skrblík, matka, která by se ze všeho nejraději stala nejlepší kamarádkou lady Di a uvědomělá Marie, snažící se za všech okolností zachránit, co se dá. K této povedené rodince se stejně, jako v díle minulém, přidává hypochondrický zahradník, notorická hospodyně paní Tichá a lenivý kastelán Josef. A i v pokračování má autor zřejmě jediný cíl – pobavit.

Pokud jste četli mou recenze na Poslední aristokratku - zde, pak víte, že jsem jí poslouchala jako audio a vzhledem k mému nadšení, jsem si v této podobě chtěla vychutnat i druhý díl. Na ten jsem ale musela nějakou dobu čekat, protože v té době, kdy jsem si pořizovala jedničku, ještě nebyl namluvený. Jsem moc ráda, že se to čekání vyplatilo.

Příběh sám o sobě není ničím překvapivý, jednoduše se dá říci, že pokud se vám líbil díl první, pravděpodobně se pobavíte i u tohoto a naopak. Všechny situace v knize jsou totiž postaveny na tom samém humoru, tudíž pokud už jste jím byli přesycení v předešlém díle, do tohoto se raději nepouštějte.

Já se ale musím přiznat, že se mi i druhý díl velmi líbil. Ano, jedná se o pokleslý druh humoru, ale pokud hledáte pouze nějakou oddechovku a nepřistupujete ke knize jako byste se chystali číst Dostojevského, pak u vás musí zabodovat. Stejně jako minule, i nyní musím doporučit audio. Veronika Kubařová je znovu bezkonkurenční a skvěle zvládla zaimitovat třeba i takového knížete Schwarzenberga.

Mínusem knihy je podle mě délka. Třebaže je kniha asi o polovinu kratší než Poslední aristokratka, stojí zhruba stejně. Mám z toho tedy pocit, že po úspěchu jedničky, se na lidech chtělo vyrejžovat co nejvíc peněz, a to je smutné…

Celkově se mi ale obě knihy dost líbily, je třeba k nim přistupovat jako ke „stupidním oddechovkám“, kterými také jsou a neočekávat nic víc. Pokud už se vám tento druh humoru zajídal v předchozím dílu, do druhého se raději nepouštějte, ale koho jednička zaujala, určitě vyzkoušejte i pokračování a znovu podotýkám, že obě knihy bych všemi deseti doporučila v audio podobě. Hodnocení: 3/5. 

neděle 6. března 2016

Ledový drak - G. R. R. Martin

Originální název: The Ice Dragon
Překlad: Lenka Němečková
Ilustrace: Luis Royo
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2015
Počet stran: 128

Hlavní hrdinka příběhu Adara se narodila v průběhu kruté zimy a jako jediná, se nebojí strašlivého ledového draka, který po sobě vždy zanechá jen hrozný mráz. Dokonce se odváží se ho i dotknout, ba co víc, proletět se na jeho hřbetě. Když Adara dovrší sedmého roku, její vesnici napadnou ohniví draci a jediný, kdo jim může zabránit ve zpustošení stovek domovů je právě ona a její ledový drak.

V této knize je tak málo textu, že je vlastně docela těžké ji vůbec zhodnotit. Musím se přiznat, že mě příliš nezaujala. Pohádky mám sice strašně ráda, ale u této mi nepřirostly k srdci postavy, vše se mi zdálo děsně předvídatelné a i děj samotný je takový rozpačitý. Ne ani tak námětem jako spíš tím, že je to taková rychlovka, že než se vůbec začtete a začnete s knihou sympatizovat, už jste na konci. Vytváří pro to ve mně dojem, že jí zapomenu (a je tomu tak, tuto recenzi píšu asi 3 měsíce po dokončení knihy a už si ani nevzpomínám, jak dopadla).


Co je však nutné vyzvednout, jsou přenádherné ilustrace, které má na svědomí španělský malíř Luis Royo. Ten je mimo jiné i autorem obálek na knihách Jiřího Kulhánka. Já osobně jsem prohlížením ilustrací strávila možná více času, než čtením textu.



Celkově se tedy domnívám, že jde o knihu podprůměrnou a mé zklamání ještě narůstá tím, že ji napsal George R. R. Martin, autor Písně ledu a ohně, která patří k mým nejoblíbenějším sériím. Možná právě v tom je zakopaný pes. Jde prostě o marketing, kdy prodává autorovo jméno. Chtít za knihu, která obsahuje nanejvýš dvacet stran textu, dvě stovky, je totiž podle mě docela dost. No jo, ale kdo by to neobětoval, když jde o Martina, že? I já jsem se nechala napálit, nicméně alespoň díky ilustracím jsem ráda, že Ledového draka mám. 2/5

sobota 5. března 2016

Rozhovor s autorem - František Šmehlík

Ahoj Všichni! Dnes jsem tu pro Vás s opravdovou lahůdkou. Vychutnejte si rozhovor s autorem knihy Temné znamení Františkem Šmehlíkem, dozvíte se něco ze zákulisí a hlavně to, kde můžete knihu sehnat...
Pokud jste náhodou ještě nečetli mou recenzi na toto dílo, najdete ji - zde


1. Nejprve bych Vám chtěla mockrát poděkovat, že jste byl ochoten zúčastnit se tohoto „rozhovoru“. Mohl byste se prosím čtenářům krátce představit?

Jmenuji se František Šmehlík, je mi 20 let. Studuji první ročník oboru Tělesná výchova a sport a Česká filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kromě psaní se věnuji dvanáct let vrcholově judu, které jsem dlouho dělal na reprezentační úrovni. Momentálně kromě závodní činnosti působím i jako trenér v Judo Klubu Olomouc.

2. Vaše nová kniha Temné znamení je souborem hororových povídek z moravského prostředí. Jak dlouho jste na ní pracoval, a co bylo Vaší hlavní inspirací při psaní jednotlivých povídek?

Pracoval jsem na ni přes dva roky, nejstarší povídky jsem napsal již v osmnácti. Některé povídky z toho období jsem do souboru nakonec nezařadil. Inspirace pro příběhy je většinou jenom moje bujná fantazie, ale silná inspirace z osobního života je při výběru míst, kde se jednotlivé povídky odehrávají. Ať už je to Šumperk, Olomouc nebo moje rodná Ostrava. Ke všem těmto městům mám silný citový vztah a dost mi to při psaní pomáhá. Povídky díky tomu působí autentičtěji.

3. Prozradíte, jakou povídku považujete Vy sám za nejlepší, nebo kterou máte osobně nejraději? J

S odstupem času asi nejlépe hodnotím právě povídku Temné znamení, kterou jsem napsal teprve loni v létě. K lesům poblíž Šumperka mám hodně hluboký vztah, prakticky jsem tam prožil dětství. Navíc jedna z hlavních postav je judistka, takže další citová záležitost. Povídka má spád a zároveň jsem se snažil, aby měla i myšlenku. Je má nejoblíbenější společně s povídkou Andyho pán, kterou mám rád hlavně z důvodu identifikace s hlavní postavou a jejím vztahu s retrívrem Andym. 

4. V povídce Temné znamení (po níž je pojmenován celý soubor) je jednou z hlavních postav spisovatel Štěpán Jiskra. Je to sice velice zvláštní, svérázná a dost bláznivá postava, ale myslíte, že s ním máte třeba něco společného?

To zase ne (smích). Mezi Štěpánem Jiskrou a mnou je snad minimální podobnost. Charakter šíleného spisovatele mě napadl jednou při cestě vlakem a nedokázal jsem se od něj odpoutat. Co mě ale spíš děsí je minimální příprava před psaním. Třeba u Temného znamení jsem kromě Jiskrovy osobnosti a prostředí Šumperku neznal na začátku nic. Když jsem pracoval na závěrečné části, pořád jsem vlastně nevěděl, jak to dopadne a kdo z postav nakonec umře (smích). Jsem typ dost spontánního spisovatele. Někde jsem četl, že dobrý autor příběh netvoří, ale nechá se jím vést. Já se tím možná řídím až moc (smích).

5. Mě jste oslovil Vy sám, díky čemuž jsem měla možnost si knihu zakoupit, a poté ji i přečíst. Jaké možnosti mají ostatní zájemci o Vaše dílo? Dá se kniha např. koupit online nebo bude k dostání i v běžných knihkupectvích?

Za prvé bych Vám chtěl poděkovat, že jste měla odvahu si nepříliš ověřené dílo koupit. Je pravda, že s přibývajícími ohlasy lidé vidí v mé knize stále menšího zajíce v pytli a osmělí se si moje dílo zakoupit. Zájem o knihu roste a nejenom mezi mými známými, což mě velice těší. Kniha se dá nadále koupit jen u mne, takže každý výtisk prodávám s věnováním a podpisem.

Pozn.: Pokud máte tedy o knihu zájem, neváhejte pana Šmehlíka kontaktovat na email: francois95@seznam.cz – každou svou knihu zasílá osobně i s věnováním. Případně, pokud jste zaregistrovaní na databázi knih, tam autora najdete – zde.

6. Jak moc je vůbec složité pro debutujícího (zatím) neznámého autora vydat vlastní knihu?

Složité to není, jen jsem musel sehnat dostatečný kapitál. Knihu jsem vydal vlastním nákladem, aniž bych ji nabízel ve finální podobě nakladatelům. Je to pro mne pro začátek ekonomicky výhodnější a propagace i distribuce mě zatím dost baví. Snažím se tímto způsobem vybudovat mně i knize co nejlepší jméno, aby se mohlo Temné znamení jednou dočkat i důstojného „oficiálního“ vydání.

7. Další otázka se samozřejmě více než nabízí – pracujete v současnosti na něčem novém, na co by se fanoušci Vaší tvorby mohli v budoucnu těšit?

V současné době na ničem nepracuji, snažím se hlavně hodně číst, což je pro spisovatele ten správný trénink. Mám v hlavě pár nápadů, ale potřebuji je nechat uležet. Určitě bych ale do budoucna chtěl zabrouzdat i do jiných žánrů než hororu. 

8. A závěrem se jen zeptám, proč je zrovna Vaše dílo to pravé, co by měli lidé číst? J

Česká tradice hororu v literatuře prakticky neexistuje. Asi jediný velký klasik je v tomto směru Karel Jaromír Erben a jeho Kytice. Je to dáno historicky, kdy lidé na našem území prožívali mnoho hrůzy vinnou různých režimů, takže tenhle žánr neměl příliš šanci zde zakořenit. Je pochopitelné, že navazuji spíš na zahraniční hororovou školu, hlavně anglicky píšících autorů. Přestože jsem velkým milovníkem české literatury hlavně minulého století. Myslím, že kniha by mohla zaujmout právě tím, že česká scéna mnoho takových knih neprodukuje nebo se o nich aspoň nemluví. Povídky v souboru jsou různorodé a zdaleka ne vždy se jedná o horor. Zatím jsou ohlasy veskrze pozitivní i od lidí, co mě a Temné znamení dost podceňovali, jsem rád, že jsem jim ukázal opak. 

Děkuji za rozhovor!